V roce 2015 JSME BYLI NA TĚCHTO AKCÍCH:

29.12.2015 - BOWLING

Tak jako loni jsme se okolo Vánoc sešli všichni Slimáci na pravidelné bowlingové prověrce. Co kdyby byl zase turnaj cyklistických teamů. A tak jsme chtěli také trochu potrénovat. Výsledky sice nebyly nic moc, zato jsme si užili společně strávený čas. 
Marek

Fotogalerie zde
Výsledky bowlingu zde

24.10.2015 - PŮLMARATON MORAVSKÝM KRASEM

aneb jak závodit bez tréninku......

Kdysi dávno...asi v červnu...se Danek přihlásil na "městský běh" do Blanska, který je součásti Půlmaratonu Moravským krasem a z důvodu rekonstrukce náměstí v Blansku byl přesunutý až na konec října. Ríša, jelikož trénoval na Bobra místo běhu kajak, konstatoval, že letos asi půlmaraton nepoběží. Naivně jsem si myslela, že účast na závodě Danka vyburcuje k nějakému tréninku, ale nikoli. Jeho běh by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Jak se blížil datum závodu, stále jsme nevěděli, jestli se do Blanska vůbec pojede či ne. Ještě v pátek večer Danek nevěděl jak se rozhodnout. Tak jsme tedy rozhodli my, že se teda pojede. Ríša prohodil, že by si ten závod třeba zkusil zaběhnout, ať tam nejedeme jen kvůli 2,4km Danovýho běhu...V tom jsem přečetla na netu nabídku nějakého mladíka, že nabízí startovné na půlmaratonu (i s funkčním trikem) za poloviční cenu. A bylo rozhodnuto.

Vyjížděli jsme z domu za husté mlhy, která ale postupně ustupovala až bylo krásně modro. Ovšem 2km před Blanskem opět mlha a zima. Naštěstí nevydržela dlouho a start závodů už byl na sluníčku. Dana a Ríšu jel kromě mě podpořit ještě děda.

Po zaregistrování a přeregistrování, které proběhlo naprosto bez problémů a Ríša tak nikomu cizímu nezhoršil běžeckou tabulku, se "chlapi" odebrali převlíkat a Danek "očipovat".

První byl na řadě městský běh 2.4km, kde startoval Danek, který i bez tréninku doběhl celkem v pohodě a bez známek totálního vyčerpání jako loni. S časem 13:55 se umístil na 118.místě ze 133 startujících a 59.v kategorii MUŽI.

Hodinu poté odstartoval hlavní závod 21,5km. Ríša říkal, že poběží "na pohodu", jelikož netrénoval a pokud by dlouho neběžel, tak máme pro něho dojet někam na trať... Nakonec to zvládl s přehledem a čas si ještě vylepšil o 8minut oproti minulému roku. Celkový čas 1:45:41, 455. místo z 1180ti závodníků, 34.místo v kategorii.(Loni byl určitě přetrénovaný)..

Posezení u piva a klobásky jsme pro chladnější počasí tentokrát zkrátili a vydali se k domovu.

Takže  zase za rok - a třeba tentokrát i s tréninkem?

Lidka

Fotogalerie zde

3-4.10.2015 - MSDH CUP BÍLÁ 2015

První říjnový víkend se kromě bobr cupu konalo i poslední kolo Moravsko-slovenského DH cupu.

A to poslední jak pro tento rok, tak i pro tento seriál, který končí. Počasí vyšlo na jedničku, modré nebe bez mráčku, na lanovce nebyla zima, prostě líp už to ani nešlo. V sobotu ráno jdeme ráno projít trať pěšky. Ta bohužel podlehla výkopovým pracem na svahu, takže některé pasáže musely být upraveny, nicméně se prý chystá trať nová a technicky více náročná. Tak uvidíme. Trénink probíhal bez problému, zhruba kolem 4. hodiny odpolední se balíme a vyrážíme domů.

Když jsem se večer díval na záznamy z kamery, bylo mi jasné, že brácha je na tom hodně slušně i po tom, co se mu sotva zahojila naštíplá kost. Na trati jsem se vůbec necítil rychle, prostě mi to nejelo.

Semifinále bylo odjeto a já věděl, že se mé sobotní předpovědi vyplní. Radim mi naložil něco kolem půl minuty. Přišel čas finále a já si řekl, že musím zatnout zuby a zkusit trochu stáhnout bratrův nádskok. Bohužel jsem 2x vycestoval z tratě, i tak jsem si svůj čas stáhl o 5 vteřin. Bratr mě ale suveréně zajel s nádskokem asi 21 sekund. Vyjel jsem si krásné 40. místo ze 44 startujících v hobbíkách. Radim byl 17. z 25ti startujících juniorů. I tak jsem byl jen 2 místa od úspěchu.
Vedení se totiž rozhodlo dát finanční prémii i jezdcům, kteří budou na 50. a 100. místě v celkovém pořadí závodu. Moje fantastická slimáčí jízda bohužel byla pořád rychla, protože jsem byl 98.

Závěrem bych snad chtěl jen říct a poděkovat rodičům za veškerou podporu v této sezóně. Snad se příští rok znovu pustíme do bojů na sjezdových závodech. Díky !
Michal

Video zde
Fotogalerie zde

4.10.2015 - CYKLOMARATON ZLÍN

Pro Kubrta byl posledním závodem v této sezóně Bobr CUP, pro nás s Vladimírem to byl závod horských kol ve Zlíně. Já už jsem ho před několika lety jel, Vladimíra jsme přemluvil, abych nejel sám. Z minula mi utkvělo v paměti, že je závod moc hezký, ale docela náročný. A taky že ano. Sice je to pouze 45km, ale s převýšením 1350m. Celý závod mi připadalo, že jedeme pouze do kopce. Sjezdy byly totiž rychle za mnou, ale výjezdy byly hodně dlouhé.
Na startu se nás moc nesešlo, takže jsme jeli jako vždy z konce a užívali si předjíždění. Původní limit 3 hodiny organizátoři těsně před závodem prodloužili o půl hodiny, čímž zachránili spoustu nás hobíků od potupy nezdolání závodu v limitu.
V sobotu nám Richard s Kubrtem odebrali Slimáčí poháry ve svých kategoriích a to nás nenechalo klidnými. Trošku zákeřně jsme si je v neděli vzali zpět bez boje. Ale to nic nemění na tom, že králem letošní sezóny se stáva jako již tradičně Kubrt s takřka 12500 najetými kilometry venku na kole. To je úctyhodný výkon, který se jen těžko bude překonávat.

Marek

 

3.10.2015 - BOBR CUP 2015

Poslední závodní víkend jsme si užili na několika akcích. Já popíšu MČR v extrémním závodu tříčlenných štafet – BOBR CUP. Náš obvyklý kajakář Ivoš již dříve avizoval, že letos nebude moci závodit. A tak Ríša oprášil své vodácké dovednosti z mládí a začal trénovat. Na vodě trávil každou volnou chvíli a vyplatilo se. Domluvený běžec sice odřekl, ale domluvili jsme jiného. Bohužel i ten krátce před závodem musel svou účast odvolat. Naštěstí jsme se v pátek dohodli s Jardou Jarkovským a tak jsme se v sobotu složitým logistickým procesem dopravili do Litovle a pomalu se chystali na závod. Podpořit nás přijel Děda, Dan, Dáša a Lidka a slunečné počasí slibovalo krásný závod.

Po té co běžci odstartovali, jel jsem se trochu rozjezdit, protože jsem se celý týden nedostal na kolo a pak už jsem v předávacím koridoru čekal na Jardu. Ten doběhl v našem obvyklém čase a já jsem taky vyrazil naplno a celou cestu jsem se snažil držet plný plyn. Na otevřených úsecích sice foukal nepříjemný protivítr, ale jinak se jelo dobře a tak jsem to drtil co to šlo. Nízký stav vody byl znát na brodu u Templu, který byl o něco snadnější než jindy a bez nějakých krizí jsem tak dorazil až k poslednímu brodu před cílem. Letos jsem zavrhl sjezd až do vody a tak jsem opatrně vstoupil do vody, rychle přebrodil a makal do cíle. Před předávkou bylo letos ještě nutné překonat několik cyklokrosových překážek a motanici přes lávku a pumptrack a to už se do vod Moravy vrhal Ríša.

Ten předvedl také skvělý výkon (a to i přesto, že se od Lidky místo fandění dočkal výtky za použitou přilbu. Nevzal si totiž nově zakoupenou, ale od Ivoše, který se na závodu objevil jako divák a doprovod, si půjčil stařičkou retro přilbu, která perfektně ladila s obdobně starou lodí.). Stará loď znamená i těžká loď, ale Ríša statečně zvládl i její přenosy po břehu a úspěšně dopádloval až na cílovou rampu. Na jejím sjezdu se ale projevil její věk i opakované opravy a po sjetí do vody prostě praskla. Ríša však s lodí v ruce doplaval až do cíle na krásném 103. místě pro naši štafetu – BOBR CUP je totiž závod, který se nevzdává.

Kubrt

Fotogalerie zde
Výsledky zde

12.9.2015 - RALLY SUDETY

Letos po páté jsem se vydal na nejhezčí trať, kterou znám - Sudety. V týdnu mi přišla objednaná kniha – Tréninková bible pro cyklisty, která mi měla pomoct v přípravě. Při letmém prolistování jsem narazil na stav tzv. vyhoření, kdy se cyklistovi nechce a marně hledá chuť a motivaci  trénovat a závodit. Samozřejmě jsem si tento stav ihned diagnostikoval a takto „naladěn“ vyrážel. Tentokrát jeli se mnou opět Děda s Babičkou a poprvé i Lidka a Dáša, takže jsem jel s rodiči a sestrami jako za mlada.  A taky jsme si to náramně užili.

Počasí i předpověď /a jak se ukázalo i realita/ slibovali ideální podmínky a tak jsme po obědě u Laudona a ubytování se, ihned vyrazili na trénink. Nejdříve k Václavovi, toho jsem párkrát sjel, ale cítil jsem, že to není úplně ono. I když to bylo asi jen v hlavě. To se 1pak potvrdilo na Hvězdě. První zádrhel byl, že pořadatelé zapáskovali místo, které umožňovalo najet ke kritickému místu v ideálním směru. Strom jsem musel objíždět zprava a pak už jsem se nedokázal vytočit a srovnat na sjetí nejprudšího úseku. Párkrát jsem to zkusil, ale jen jednou jsem se jakžtakž nasměroval, ale byl jsem na nájezdu roztancovaný, takže jsem to prostě nedal. Sjezd se mi zdál také prudší a vymletější než loni, ale nebyl /jak jsem pak doma zjistil kontrolou videa z loňska/. Prostě hlava, a tak jsem zavrhnul záměr pořídit 29 palcového pevňáka a raději se budu více věnovat tréninku techniky a dovedností na mé staré dobré Meridě. Zdolání náročného technického úseku mě potěší daleko víc než stáhnout 5 minut na nějakém šotolinové trati. Než platit trenéra na zlepšení výkonnosti, raději pojedu na nějaký kemp  technického ježdění, nebo aspoň pojedu do sudet potrénovat na úsecích, které znám právě z tohoto závodu.

Od Hvězdy přejíždím ještě na pasáž „Motokros“. Loni tu byl prudký travnatý sjezd. Letos je v trávě vyjetá stopa, takže kolo nabírá vyšší rychlost, ale dá se celkem v pohodě sjet. Pak prezentace a pod peřinu.

V sobotu ráno je pod mrakem. Na doporučení módní policie a taky proto, že jsem si místo návleků na ruce sbalil dvoje návleky na nohy, oblékám krátké nohavice a dres s dlouhým rukávem a jedu na start. V 8 vyrážíme. A podmínky jsou skvělé. Je pokropeno, takže se nepráší, ale podklad je suchý, teplota akorát a tak valím a celou dobu myslím jen na Hvězdu a že to prostě zkusím, když už jsem to loni dal. Letos jsou na trati tři změny,  které poněkud přidaly převýšení závodu. První je u Adršpachu. Druhá na Honském pasu, kde se nepřejíždí silnice, ale podél ní se klesá prvním technickým sjezdíkem po kořenech a hrabance, aby se silnice podjela podjezdem a pak se zas lesem a příkopem stoupá zpět. Následují Laudonovi valy, sjezd k Americe a konečně, jak poznamená jeden kolega „ a teď začínají Sudety“. Kousek nad Václavem na kamenitém úseku, kde už někteří jdou pěšky - já ne, jde doprotivky paní s dětmi a říká: „Pozor, toto je nějaký fakt závodník“. Mé ego roste, ale vzápětí splaskne, když pochopím, že ta poznámka nesměrovala na mně, když kolem mně prosviští závodník, jakoby jel po asfaltce. Na Václavovi mám před sebou volno, takže  nerušeně sjíždím. 

A jedu dál. Pár kilometrů za Václavem se jede lesem po kořenech s bočním sklonem. Když už úsek končí a skoro vyjíždíme z lesa, tak si ustelu na pravý bok, Naštěstí do měkkého, takže bez újmy na přehazovačce.

Krátce po poledni dojíždím do Machova, kde mě opět čeká můj doprovod, takže kromě občerstvení vyměním i dres za krátkorukávový, protože už nějakou dobu svítí slunko a pokračuji. Je fakt nádherně a tak se snažím si užívat krásnou trať. Jede se mi dobře, v druhé půlce spíš předjíždím než jsem předjížděn, všechno dávám na dva gely, dvě magnéska a to co dají občerstvovačky.

Konečně přijíždím na Hvězdu. Za stromem, v místě kde bych měl najíždět, ale stojí maník, který vede kolo, a tak mi nezbývá než potupně sesednout (aspoň mám výmluvu). Takže, klasické: „Snad za rok.“

Po sjezdu z Ostaše jsme místo vlevo směrováni doprava. Úplně jsem zapomněl na poslední změnu trasy, která znamená jeden kopeček navíc. Sil mám dost, ale mám obavu o předsevzetí dojet pod 8 hodin.  Ale makám a kousek před Teplicemi dojedu dva borce, kterých se snažím držet až do cíle a díky tomu jedu rychleji než bych asi jel osamocen, a tak výsledných 7:52 je vzhledem k úpravám trati uspokojivých.  Je krásné babí léto, takže ještě ve zpoceném dresu lupnu dvě pivka a pak se teprve jdu osprchovat a přebalit. A pak si se svým doprovodem vychutnávám pozávodní posezení a občerstvení.

Bohužel nevyjde ani mé poslední rozhodnutí, že si odnesu z tomboly první cenu, tedy kolo, a nakonec je to „jen“ čtvrtá cena – batoh Doldy / podle některých „krosna“/.

Sudety jsem si letos užil po všech stránkách: výlet s rodinou, jízda bez krizí a defektů, krásné počasí, výhra v tombole. Snad to příští rok doplním o Hvězdu.

Kubrt

Fotogalerie zde
Výsledky zde

15.8.2015 - RUSAVSKÁ 50KA

Letos naše účast nebyla nijak velká. Naštěstí to vynahradili noví závodníci. Martin jel Rusavskou poprvé a s výsledným časem 3:05 mohl být spokojen. Já jsem mu dělal doprovod. Vladimír dělal doprovod Daniele, která si vůbec poprvé zkusila nějaký závod. Gratulujeme k úspěšnému pokoření.
Závod se jel, jak je letos zvykem, za pořádného vedra. Na teploměru bylo 38°C. Proto jsme se rozhodli vystartovat až ze druhé vlny z úplného konce startovního pole. Alespoň víme, kolik jsme předjeli jezdců.
Po startu jako by se jelo na pohodu. Nikomu se nechtělo v tom vedru dřít. Postupně se ale tempo zvyšovalo a Martin předjížděl jednoho závodníka za druhým. Nakonec mu to vyneslo 458. místo. Tzn. že předjel 334 závodníků. Na první závod slušný výkon. Zaznamenal jsem pouze jednu jeho malou krizi, z té se ale rychle otřepal. Příště to bude určitě zase lepší.
Spokojená byla i Daniela. Strávila na trati nejvíce času a to byl v tom vedru úctyhodný výkon.
Kubrt nás všechny jistil zezadu. Původně to bylo proto, kdyby měl někdo defekt. Nakonec to byl právě on, který musel řešit výměnu obutí. V závodě mně tak motivoval k projetí rokle Pod Křížkem, že jsem si v jedinném bahnitém úseku totálně zaprasil kolo. Při dotazu, jestli to projel mi stroze sdělil, že si přece nebude špinit kolo a že ho přenesl. Na toto opravdu nejsem od Kubrta zvyklý. Příště nosím taky.
Díky Lidce máme zase spoustu pěkných fotek. A nejen my. Snad už všichni závodnící je znají.

Marek.


Fotogalerie zde
Výsledky zde

8.8.2015 - HOLEŠOVMAN

Po třech letech byla obnovena tradice triatlonu Holešovman. My jsme samozřejmě nechyběli. Tentokrát jsme dali sice jen štafetu, i tak to bylo v tom vedru pro všechny hodně náročné. Obdiv patří všem těm, co to dali všechno sami za sebe. Jeli jsme ve složení: plavání - Vladimír, kolo - Marek a běh - Richard.
Vladimír rozjel(spíše tedy rozplaval) štafetu na pohodu, aby si to pořádně užil. V tom vedru na tom byl nejlíp z nás. Předával mi štafetu na 13. místě z 16 přihlášených. Již od začátku mého úseku jsem se pokusil se dostat dopředu a zpočátku to i šlo. Předjel jsem asi 4 štafety a doufal jsem, že to tak dobře půjde dál. Bohužel nešlo. Na kole mně doprovázel Kubrt a zatímco já jsem  byl na pokraji sil, on si jen tak vyšlapával nohy. Pokoušel se mně motivovat slovy o tom ať se prý neflákám, ale brzy pochopil, že to nikam nevede. I tak jsem do cíle dojel spokojený v lepším čase jako minule. Richard na svém úseku kontroloval naše pozice. Bežci to tentokrát měli delší a náročnější než jindy. Ríša se s tím popral statečně a v celkovém čase pod 2 hodiny jsme zkončili na devátém místě. Od čtvrtého nás dělily 4 minuty. No snad se příště podaří všem ještě trochu zlepšit.

A tak doufáme, že tradice holešovského sprint triatlonu nevymizí a bude pokračovat i v dalších ročnících.

Marek.

Kompletní fotogalerie zde

1.8.2015 - HOSTÝNSKÁ 50KA

První srpnovou sobotu jsme vyrazili do Bystřice pod Hostýnem na již 3. ročních závodu horských kol. Zprvu to vypadalo, že nás bude posrovnu, nakonec jsme byli skoro v plném obsazení. Jmenovitě Marek, Karolína, Martin, Ríša, Lidka a Vladimír. Speciální kategorii měl Kubrt, který se nestihl přihlásit a oficiálně vystupoval jako technická podpora Slimáků ve startovním poli. Neoficiálně jel jako doprovod Lidky a její hlavní domestik. Lidka by určitě řekla - naposledy a nikdy více.

Start byl na náměstí v Bystřici pod Hostýnem a za takřjka ideálního počasí nás odstartovalo 427. Slimáci tentokrát všichni startovali až ze zadních řad, aby věděli, kolik soupeřů předjěli. A tak za hesla "Není důležité vyhrát, ale vyfotit se" jsme vyrazili směr Slavkov a Hostýn. Gabča spolu s početným podpůrným týmem vše dokumentovala a ihned po startu zahájili Tour de pub. Pokud to tak půjde dál, za pár let bude více členů v podpůrném teamu, než v závodě.

Já jsem doprovázel Martina, pro kterého to byla první náročnéjší padesátka. Až na drobné problémy s řetězem ji zvládl ukázkově. Podařilo se mu předjet 70 závodníků.

Po dojezdu do cíle dámská část (Kajka a Lidka) podávala rozhovory. Byť se Pavel Mrázek snažil sebevíc, z unavených "Amazonek" toho moc nedostal. Tak snad si holky připraví na příště nějaký proslov.

Tentokrát by tady mělo být opět napsáno - do cíle jsme dorazili všichni v pohodě.... - no nebude. Náš největší smolař Ríša se v jedné ze zatáček odporoučel k zemi a odneslo to koleno a rameno. Snad bude do Holešovmana v pořádku. Všechno si ale vynahradil v tombole, kde jako vždy Polišenští vévodili. Chtěli sice zase chatu, ale tentokrát to byly "jen" nové výplety za 10.000,-Kč. No to bych si dal taky říct. Doufejme, že tato cena pomůže změnit Ríšovo rozhodnutí, že už na kolo v závodě nesedne.

Slimáčí pohár se v mladší kategorii konečně zase jenou přesunul od Kubrta k nám. Máme ho dohromady Martin a já - cílem jsme projeli současně, ve starší kategorii ho uhájil Vladimír.

Marek

Fotogalerie zde
Výsledky zde

18 - 19.7.2015 - SPDH MALINO BRDO

Naši dovolenou, kterou jsme zahájili na Salzce a pokračovala v Leogangu, jsme zakončili v Ružomberku. Michal už  s námi nejel, protože si chtěl doléčit nachlazení, a tak jsem jel jen já s Radimem. Proto jsme ani nebrali stan, jen jsme vyhodili zadní sedačky z auta a vytvořili tak „obytný vůz“.  Vyjeli jsme už v pátek po obědě a po zastávce v Kolibě Krajanka dorazili na místo. Vybrali volné místo na parkovišti, prošli spodní část trati a pak hurá na pivko.

V sobotu se Radim vydal trénovat. Já jsem se rozhodl po Slazce „relaxovat“ a místo svého kola a šlapání nahoru po svých jsem si vzal Michalův sjezďák a nechal se vyvážet lanovkou a dolů po „lehčí“ freeridové trati. Ale i ta lehčí mi dala zabrat, na palci puchýř od řidítek a už po první jízdě se mně Radim v kabince lanovky ptal, proč se potím, když jezdím jen z kopca. Radim zatím najížděl náročnou trať, která dokonce byla žádkům do 15ti a ženám změněna, protože v nejhorším úseku byl v sobotu nějaký úraz.

Večerní koupání v místní přehradě, masíčko a opět zasloužené pivečko.

V neděli už jsem byl plně k dispozici našemu závodníkovi, který dal ještě dvě tréninkové jízdy a pak už čekal na závod.  Na semifinále mu fandili i Polišenští, kteří se tu zastavili cestou z dovolené. Před finále jsme zvládli i lehčí oběd v místní restauraci a tak se před druhou hodinou vydal na star plný energie. Musel ji ale chvíli krotit, protože pro několik pádů na už zmíněném úseku, někteří jezdci opakovali jízdu a na pár minut byl dokonce závod přerušen. Jak se ale později ukázalo, obešlo se to bez vážnějších zranění.

Nakonec dojel Radim 19. ze 40 juniorů a nasbíral tak dokonce nějaké body v rámci slovenského poháru.

Na Slovensko se vrátíme už v prvním srpnovém víkendu, a to na Velkou Raču, kde se pojede další kolo MSDH cupu.

Kubrt

Fotogalerie zde

11.7.2015 - SALZKAMMERGUTTROPHY-ANEB SALZKA ZŮSTAVA NEPOKOŘENA

„Pro vyhledavače adrenalinu má Salzkammergut připravenu jednu lahůdku! Nejdelší trasa Trophy měří 211,3 km, má převýšení neuvěřitelných 7.119 výškových metrů a platí za nejtěžší maraton v Evropě. Průměrně ho nedokončí 30 až 50 procent startujících. Vedle skvělé kondice musí závodníci disponovat takovými vlastnostmi jako je výborná technika jízdy a mentální odolnost.“

Pořád jsem si nebyl jistý, zda mám dost natrénováno, na druhou stranu léta běží  a není na co čekat. Posledním faktorem při rozhodování bylo, že se termín kryl s jedním se závodů MSDH Cupu /jak se později ukázalo v polské Wisle/, ale kluci mně ujistili, že návštěva bikeparku Leogang /kde se jezdí i SP/ , kterou jsme chtěli uskutečnit po Salzce, jim to stokrát vynahradí. A tak, prakticky na den přesně půl roku před závodem přihlášeno, zaplaceno. A nastala fáze II, mnohem obtížnější - sehnat ubytování. Už v tuto dobu bylo hodně zařízení obsazených. Nakonec se mi povedlo sehnat nocleh v zrekonstruovaném hotelu asi 20 km od Bad Goisernu – tedy od centra závodu, dokonce za na tamní poměry přijatelný peníz. A je tu fáze III. Zjišťuji, do čeho jsem se vlastně přihlásil a pročítám znovu články těch, co už jeli. Obavu vzbuzuje už zmínka o prvním kopci, kde se na 10ti kilometrech překonává převýšení cca 850 m. Když si to vyklikám na mapě a zjistím že 2x z Chvalčova na Hostýn je 10 km a pořád mi 150 m výškových chybí, tak v kombinace s tvrzením, že kdo nedá první kopec za hodinu má malou šanci dojet v limitu, mně poleje horko a vrhám se do fáze IV – nastává 6 měsíců dřiny a odříkaní, prolitých hektolitry potu a krve /musím to trochu přibarvit, ne ?/. Jezdím prakticky za každého počasí, úspěšně se vyhýbám chřipkovým epidemiím a lehké nachlazení nebo služební cestu beru jako možnost krátké regenerace. Čas letí a najednou je tu 10. července, najeto něco přes 8tis km a já spolu s Michalem, Radimem a Velkým respektem vyrážím směr jihozápad. Ve čtvrtek jsem si při balení pořádně skopl prst na noze a doufal, že to byla poslední komplikace. Nebyla. Cestou po rakouské dálnici se zastavujeme na oběd. Při odchodu Michal zavadí hlavou o lustr na stolem, čímž shodí skleněné stínidlo, které se zřítí na stůl a krom sebe rozbije i dva talíře. Naštěstí to spraví jen zapsání osobních údajů pro pojišťovnu u paní vedoucí a jedeme dál. Nakonec dojedeme do Goisernu. (Poprvé si uvědomuju, do čeho to jdu, to když se dívám na vrcholky kolem a musím při tom pěkně zaklonit hlavu.) Už to tady fakt žije, plno bikových stánků, lidí, fakt skvělá atmoška. Technickou kontrolou kola procházím hladce, pak registrace a odjezd na hotel. Večeře a krátká procházka kolem hotelu a spát.

Fáze V: Ráno vstávám o půl čtvrté, i když nespím už asi hodinu před tím, obleču se, pobudím kluky a naložíme kolo. Na recepci je slíbený obložený talíř a termoska s kafem, tak něco zhltnu a vyrážíme na start. Koridor už je plný, tak se stavím úplně na konec. Dneska stejně nebudu s nikým závodit, jen s časem a sám se sebou. Ale i tady stojí borci, které bych u nás podle kol a lýtek čekal v první lajně. Národnostně bohaté, slyším němčinu, češtinu a slovenštinu, ale jsou tu i Britové, Italové a další. Počasí i předpověď je ideální, tak snad to půjde.

A jedeme. Celkem pomalu, ale den bude dlouhý.  Když trať sjede z asfaltu pole se úplně zastaví a chvíli stojíme, protože se jede přes lávku pro jedno kolo, za kterou je navíc stoupání z hladkých klouzavých kamínků. A pak jedeme dál. Občas tlačím, někdy proto že mě zbrzdí ostatní, někdy proto že bych šlapal stejně rychle, jako jdu a tak raději šetřím síly a narovnám záda a někdy proto, že se prostě krpál nedá skoro ani pěšky vyjít. Před vrcholem mně předjíždí závodník, zavolá Bravo,Bravo a pak, když se mu to německy nedaří, mi anglicky říká, že jsme skoro na vrcholu, a že čas je dobrý, ale nesmíme zpomalit. „No ty umíš povzbudit“.  Na prvním vrcholu jsem asi 20 min po šesté. Poprvé se dívám na okolní vrcholky se stejné výšky a takhle za východu slunce je to úchvatný pohled. Pak sjedeme asi polovinu výšky a stoupáme na druhý z deseti vrcholů. Z něj pak cestou dolů čeká známé místo z fotek se skalní terasou, před ním a za ním je pěkný kamenitý sjezd, bohužel jedno z mála pěkných míst na trati, jinak je to hlavně o šotolinových cestách nebo asfaltu. Pár míst je naopak skoro nesjízdných, protože jsou to prudké schody z hladkých bílých kamenů, které navíc lehce vlhké šíleně kloužou.

Poprvé znovu projíždíme Goisernem, na jednom z AP /tedy asistenčním bodě-jediném místě kde může závodník přijmout pomoc od doprovodu/ mě čekají kluci, odložím dlouhý dres, doplním zásoby, trochu upustím přední kolo, bo na šotolinách trochu ujíždí a jedu na druhý východní, tentokrát poněkud delší okruh. Kluci zatím odjíždí na snídani, s tím že počkají na AP kousek od našeho hotelu, kolem kterého taky projíždíme. A když se tam dostanu, kluci zrovna odjíždí, takže je zastavím, AP ne AP, doplním gely a magnésko a jedu dál abych je potkal o necelé 2 km dál na AP pod sjezdem po sjezdovce.  A pokračuji, stavím na každé občerstvovačce, doplňuju bidon, popiju vodu, colu nebo redbull, něco pojím , aby mi nedošlo. Většinou mají i magnesko v sáčku na nasypání do úst, takže šetřím své zásoby a pocucávám sůl, která, jak vím od kamarádů, je zde ve formě hrudek barvy a velikosti rozinek – protože se tu těží, vždyť závodíme o pohár solné komory. Obsluha je ochotná a na všech křižovatkách pořadatelé, kteří kromě regulování i fandí, tleskají a povzbuzují.

Přijíždíme na místo, které znám z článků, chodník kde vlevo mám skálu a vpravo bezednou rokli. I když je tu síť, dobře mi to nedělá a tak tlačím pohled na skálu a přední kolo. Po čase se vpravo objeví mírnější svah , aby opět přešel v hlubokou rokli. Tady už síť není  a hlavně trať začíná prudce klesat a navíc jsou to opět velké, hladké, kluzké bílé kameny  proložené hrabankou, takže stejně jako ostatní slézám z kola a opatrně sestupuju. Nechápu jednoho z pořadatelů/záchranářů, kteří jsou na všech kritických místech, který si mezi dva stromy vedle trasy, tedy napůl nad roklí pověsil síť a spokojeně tu podřimuje. A znovu šotolinou nahoru. Jsem skoro v půlce a zjišťuju, že trať mně moc neoslovuje a perou se mně dva Kubrti, jeden co nic nevzdává a druhý, který přemýšlí, jestli to kvůli samé šotolině stálo všechno za to. Už vím, proč psali o té mentální odolnosti. Pak si ale vzpomenu na kluky, kteří mně doprovází, vstávali kvůli mně, dohlíží na mně. Jo, už zase vím, že chci dojet. A tak dupu a dupu. Znovu přichází průjezd skalní římsou a tedy i sjezdíkem, v jehož druhé části bohužel říznu plášť a na následující šotolině kolo začne plavat. Díra se ale zdá být zacelena tmelem, tak rychle pustím jednu bombičku a kolo stále drží. Super, jedu dál, jenže po pár metrech kolo znovu plave. No nic, musím nahodit duši. Sundám kolo i plášť, ale zaboha nemůžu vyšroubovat bezdušový ventilek z ráfku. Chvíli s tím zápasím a pak začínám ztrácet naději. Ještě zkouším volat Michalovi, když v tom jde z vrchu jiný český biker, který vede kolo s říznutou galuskou. A že mu na AP , který je asi 50 m pod námi jede doprovod, takže mi půjčí kleště. Ještě mi pomáhá vzít zadní kolo, zatímco já snáším zbytek mého oře. Po chvíli přijíždí jeho maželka se synem /asi/, a zatímco borec polemizuje, zda má cenu pokračovat kvůli limitu a bolesti ramene, synek mu bleskově přehodí zadní kolo a bez diskuzí ho posílá na trať. Já úspěšně povolím ventilek, nahodím duši a ještě půjčenou velkou pumpou nahustím a vyrážím taky. Mého zachránce potkávám asi po třech kilometrech, jak se vrací. Tímto mu aspoň touto cestou ještě jednou moc děkuju.

Městečko jenom  lízneme a jedeme na okruh západně od něj. Asi v polovině stoupání je bufet s checkpointem 14:30, já z něj odjíždím asi 14:25. Stoupáme dál, začínám se cítit unavený, těžko se dýchá. Tady, v 850 mnm je o půl třetí 32°C a k tomu pouze 5 minut před limitem. Nějak se ale dostanu nahoru a dolů je znovu nejdřív asfalt, pak kousíček singlu a znovu kluzké šutry s hrabankou. Když přijíždím znovu do Goisernu, na asi 135km, kde čekají kluci, mám na limitu zase skoro půl hodiny, a pořadatel mi stříkne na číslo oranžovou značku/ asi značí lidi které ještě pouští dál/. Rychle vezmu duši a bombičku, i když další defekt by asi znamenal konec, vyměním powerbanku, abych oživil vybitý telefon a pokračuju.  Další úsek pokračuje dlouhou rovinkou po asfaltu kolem Halštatského jezera, takže kilometry utíkají rychle. Navíc se začínají honit mráčky a je příjemných 22st. Pěkná je lávka kolem skály nad vodou a taky pohled na slečny na pláži kolem jezera. Idylku ale záhy střídá legendární stoupání na Salzberg. Začíná kamenitopísčitým traverzováním po skále nad jezerem – nevím proč mám v hlavě, že někdo psal „pohodovým traverzem“.  Jedu asi do čtvrtky možná do třetiny, pak se ale přidávám k ostatním tlačičům. U vrchní stanice lanovky krpál pokračuje asfaltovou stěnou. Osobně jsem si tento úsek nazval Pochod smrti.

Konečně nahoře,  z chůze už mně začínalo bolet operované koleno a po nasednutí musím znovu zvykat nohy na šlapání, ale po chvíli to zas jede relativně dobře. Sjíždíme asi 300 výškových metrů k bufetu a předposlednímu checkpointu s limitem 17:45. Jsem tu 17:15. Teď už mi v cestě k projetí cílem stojí jen jediný checkpoint v Gosau ve 20:15. Ale k němu musím přejet poslední dva kopce, na prvním se z 800 dostat na 1500 mnm, tedy na nejvyšší místo na trati. Nohy jakžtakž šlapou, nejvíc bolí zadek. Už nevím, jak bych si sedl, občas sedím na špičce sedla, chvilkama jdu do stoje. Mozek už nepracuje vůbec, celou dobu jde v hlavě jen myšlenka, jestli budu posílat SMSku, že jsem dokončil, nebo že jsem skončil na posledním checkpointu.  Jako zkouška nervů působí horská chata s plnou zahrádkou, kde harmonika vyhrává rakouské lidovky a je slyšet cinkání krýglů s pivem , nebo ve sjezdu pak kráva která se uprostřed trati rozhlíží po okolí. Naštěstí přede mnou jede Rakušák a něco na ni německy volá a kráva odchází – ještě že tak, mi by asi nerozuměla.

Sjíždím k jezeru Gosausee a vyrážím na poslední kopec. Čím blíž jsem k cíli, tím víc si přeji závod dokončit, ale tím víc vidím, že se blížím k limitu poslední kontroly. Ale pořád makám, třeba to stihnu. Ale vždy když si myslím, že je vrchol, objeví se za zatáčkou zase cesta vzhůru. Navíc se úplně zatáhlo a začíná hřmít. Jak symbolické. Na vrcholu už perou blesky hodně blízko a tak se vrhám bez váhání do posledního pětikilometrového sjezdu, při tom ve střehu kdyby přede mnou padnul nějaký strom.  V  poslední třetině sjezdu přichází déšť, který se záhy mění liják s kroupami, silnou vichřicí za doprovodu blesků a hromů.  Jsem na okraji lesa nad Gosau.  Je 20:15.   GAME OVER !

Zastavuju na rozcestí, abych si dal brýle pod triko, nejradši bych nejbližší cestou sjel k silnici, ale pořadatel v autě na mně bliká blinkrem vlevo, asi si myslí, že hledám kudy vede trasa. Dobrá, pokračuju teda po trase po okraji lesa. Po pár stech metrech konečně trasa odbočuje do vesnice a já zastavuju u prvního statku. Je 20:20, já jsem pořád v domnění podle výškového profilu na řídítkách, že checkpoint je ještě pár kilometrů, ale ten je přitom asi 200 m ode mne. Takže chybělo mi 5 minut.

V částečném zákrytu garáže píšu sms klukům aby přijeli a taky ostatním Slimákům. Trvá mi to trochu déle, protože kapky deště na dotykovém displeji tvoří nesmyslný text. Pak chci sjet blíž k silnici, kvůli nalodění, a to jsem právě odchytnut pořadateli na posledním stanovišti, kteří si zapíšou číslo a naženou mě do nějaké dřevěné haly, kde už čeká mnoho dalších nešťastníků a taky tu prodávají občerstvení.

…… jak se to řekne slušně…. jo: Mrzí mně, že jsem nedokončil, ale zase jsem rád, že jsem si projel prakticky celou trať. Navíc, když pak dojedou kluci a převlékám se do suchého, co najdeme v autě nebo mají na sobě (takže mám sjezdařské kalhoty a Radimovu větrovku), tak mi popisují, jak v cíli létaly vzduchem kovová zábradlí, cílový oblouk i stánky vystavovatelů, takže kdoví jaký by byl průjezd cílem.

Konečně si také můžu koupit gulášovou polévku, párek  a pivo, a u stolu se pak od paní ze Zlína, která doprovází manžela dovídám, že už po osmé hodině nikoho dál nepouštěli, že závod byl ukončen, s tím, že kdo sem dojel do 20:15 bude mít uvedeno ve výsledcích, že dokončil (asi s nějakým přiděleným časem) – a takové „dokončení „ závodu by mně opravdu netěšilo.

V autě a u piva v hotelu mi pak kluci říkají, že nevypadám moc zničeně. Odpovídám, že to je proto, že jsem nejel těch posledních 15 km.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat klukům za doprovod, všem Slimáků za to že mi fandili  a věřili, i když to nevyšlo,  a hlavně Míši za to, že ten půlrok příprav se mnou, respektive beze mě vydržela.

Na Salcku jsem jel s tím, že to jednou zkusím a buď to vyjde nebo ne. A asi to tak zůstane. Závod je extrémně náročný, atmosféra a organizace skvělá, výhledy úchvatné, ale trať mně trochu zklamala.

Já vím, nikdy neříkej nikdy. Takže třeba někdy v Bad Goisernu „Aufvídrzén“ J

Kubrt

27-28.6.2015 - 2.KOLO ČP V KOUTECH NAD DESNOU

V tento uvedený termín se konalo druhé kolo českého poháru ve sjezdu horských kol.

Závodilo se v Koutech, kde se 2 týdny předtím konal závod Moravsko-slovenského poháru, na který jsem ale kvůli nemoci nejel.

Do Koutů jsme odjeli již v pátek, jelikož nám táta zajistil moc pohodlné ubytování na chatě přímo na parkovišti. Po cestě nám jen lehce sprchlo – aby se neprášilo. V sobotu ráno jsme si prošli trať pěšky a šli trénovat. Trať byla suprová, prašná, počasíčko tak akorát. Mě se moc nedařilo, protože druhou tréninkovou jízdu jsem to nevinně položil na bok a ulomil patku. Po opravě jsem šel znovu jezdit, nicméně za další dvě jízdy přišel další technický problém. Vytratil jsem na trati šrub, který drží kliku v rámu a tak jsem musel na chatu dojet na jednonožku. I když jsem tedy hodně času ztratil díky technickým problémům, unavený jsem byl večer jako kůň. Trať v Koutech je dlouhá a těm, co netrénují, to dává pěkně sežrat. Po tréninku se však nebe zatáhlo a spustil se silný liják. Po zhruba půl hodině přestat pršelo, ale v noci opět začalo a pršelo téměř celou noc.

Hned první ranní nedělní jízda jasně ukázala, že budu muset přezut gumy a mnohem víc se soustředit na kořenové pasáže, které se změnily v klubíčka slizkých anakond.

Také jsem věděl, že to budu mít těžké, co se týče výdrže, neboť brácha má podstatně více natrénováno, ale nechtěl jsem mu to dát zadarmo. Semifinální jízdu jsem si švihnul lehce přes 6 minut. Jel jsem v podstatě na zkoušku, jestli to vůbec sjedu v kuse. Ukázalo se, že to nějak půjde, ale bráchův výsledek lepší o téměř půl minuty mě vyděšil. No nic, pořádně se naobědvám a třeba to nějak stáhnu. A skutečně. Čas finální jízdy jsem si zlepšil o půl minuty. To všechno výborný oběd od výborného zázemí – našeho taťky – který se o nás staral celý víkend. Také za to ale trochu mohl fakt, že trať začala během poledne rychle vysychat. Tento malý fakt, bohužel pro mě, zafungoval pro bratra, který si svůj čas také zlepšil o dalších 20 vteřin.
Podtrženo, sečteno, je to borec a pojel mě. Sice mi v období největších výhružek hrozil nakládačkou 30ti vteřin, ale to jsem nakonec udržel a byl rychlejší „pouze“ o nějakých 20.

Další závod, kterého se zúčastníme, bude Slovenský pohár v Ružomberku na Malinu Brdu, což je podle mého názoru ještě těžší trať, než v Koutech. Týden předtím však budem trénovat v jednom z rakouských bikeparků, do kterého zabrousíme po té, co taťka odjede svou premiéru na Salzce.

Bude to velmi akční víkend, na který se už teď moc těším.
Michal

Odkaz na video

27.6.2015 - VINAŘSKÁ 50KA

Letošní  Vinařská padesátka se nesla v takřka ideálním počasí. Žádné vedro 30°C, žádné bahno ve vinicích po dešti. Prostě pohoda. Letošní trať byla mírně změněna, nebyl tady nejdelší asfaltový výjezd, byla trochu delší, zato asi méně obtížná.

Ráno jsme vyrazili do Šatova už v 6 hodin, startovní čísla jsme si vyzvedávali před osmou. Poté parkování na připravené pozice od ostatních Slimáků. Na Vinařské se nás tradičně sejde hodně, takže bylo před startem o čem povídat. Chyběla pouze Gabča, která si vždy schválně přivodí rymečku a  Kubrt, pro kterého by byla trasa před očekávanými ultramaratony tzv. „o ničem“ a jel trénovat do pořádných hor. Pro nás ostatní, kteří si jedou kolo užít, to bylo naopak pěkné zpestření.

Na start jsme nespěchali, takže jsme se řadili ke konci startovního pole, alespoň bude koho předjíždět. Martin ještě před startem tak trénoval techniku, až se rozmázl na mokrých kostkách a jeho noha a ruka se zbarvily do červenomodra. V době psaní článku už to vypadá líp.

V 9:30 jsme odstartovali, já jsem doprovázel Marťu, Kajka se k nám přidala. Vladimír s Ríšou si jeli svůj závod o pohár. Do těch jsme se my ostatní nepletli. I když se dá říct, že jsme zapomněli na boj o pohár v kategorii do 50let. Tady jsme se teda měli poprat já, Marťa, Kajka a Lidka. Jako tradičně jsme si po startu „vystáli“ asi pětiminutovou frontu, aby se peloton konečně srovnal na úzkou cestu a rozjel. Myslel jsme, že jako vždy bude Kajka před Martinem, ale trochu jsem se spletl. Martin asi zlepšil svoji fyzičku trénováním na bruslích a rozhodl se Kajku pořádně potrápit. Takže se mezi sebou často střídali a já jsem přejížděl dopředu a dozadu mezi nimi. Chvilku jsem si vždycky zazávodil, když jsem se propracovával k tomu přednímu z nich. I tak poprvé nakonec Martin nad Kajkou zvítězil (i když jen o pár minut). Často jsem ho musel brzdit, aby mu „nedošlo“. I tak měl ve druhé polovině závodu průměr 25km/h a předjížděl jednoho závodníka za druhým. Takže gratulace. Vlastně je Martin nyní vlastníkem poháru v kategorii do 50let. No jen do soboty, kdy si ho Kubrt vezme zpět na Obr Drásalovi.

Laďa nad Ríšou nakonec zvítězil a uhájil pohár, který už má nějaký ten měsíc v držení. Lidka jela s Dědou, zastávky u cimbálovky a na focení je trochu zdržely, i tak dorazili do cíle v dobrém čase a spokojeni.

Po závodě jsme se najedli k prasknutí a bez vítězství v tombole jsme spokojeni vyrazili domů. Díky Danovi, Dáši a Babičce za podporu. Dáša přislíbila, že příští rok pojede taky, tak si to snad nerozmyslí. Tím je jasně řečeno, kde budeme za rok.

Marek

Kompletní fotogalerie zde

6-7.6.2015 - 3. KOLO MAXXIS MSDH CUPU

První červnový víkend jsme vyrazili na další kolo MSDH Cupu do Koutů. Michal stále silně nachlazen po Špindlu zůstal doma, a tak jsem jel jen já s Radimem a Děda s Babičkou. Jelikož v Koutech využíváme zapůjčeného apartmánu a máme tedy zázemí na úrovni profi teamu, vyrážíme už v pátek. Vybalení a několik piveček v místní krčmě (pro mě jedny z posledních prohřešků proti životosprávě před Salzkou) a rychle na kutě.

V sobotu se Děda s Babičkou vydávají na lanovku a procházku k horní nádrži přečerpávací elektrárny, Radim na trénink na vyschlé, vyježděné a prašné trati a já potrénovat  kopečky. Takže k horní stanici lanovky nejedu kolem přehrady, ale po kratší a prudší cyklotrase 6156. Zejména první dva kilometry na kterých se překonává 300 výškových metrů jsou šťavnaté. Hned první výstup je přerušen pod lanovkou  voláním Radima, že mu chybí na kole nějaký šroubek, takže po Staré medvědici dolů a rychlá oprava. Pak si to dávám dvakrát  až nahoru a po medvědici dolů. Poslední jízdu nahoru už beru odpočinkově, tzn. oklikou kolem nádrží.

I v neděli je horké letní počasí, jen trochu více fouká. Radim dává dvě tréninkové jízdy, aby zkusil stopy, které načetl při odpolední procházce trati, a pak už čeká na semifinálovou jízdu. Při té sice poškodí patku a přehazovačku,  takže má trvale lehký převod a  nemůže si přišlápnout, naštěstí ale kolo gravitací jede. To mnozí své stroje snášejí s větším poškozením. Zde opět nastupuji já a zásahem podobným z Formule 1 kolo opravím, takže Radim stihne i minisoutěž ve whipování před finále. Ve finálové jízdě si polepšil čas  a stlačil ho pod 5 minut a zlepšil se o 2 pozice, takže dojel 18 z 33 juniorů.

Do Koutů se vrátíme za tři týdny na druhé kolo Českého Poháru, snad už v kompletní sestavě.

Kubrt

29-31.5.2015 - PRVNÍ ČESKÝ POHÁR ŠPINDLERŮV MLÝN

Tak jsme se letos rozhodli, že dáme i nějaké ty poháry. Celej týden jsme se chystali a v pátek odpoledne se vydali do špindlu (Já,Michal,kámoš a můj týmovej kolega Dusa). Po cestě nás čekala zastávka u šéfa v Přerově a protože jsme velcí sportovci-oběd/večeře v MC Donaldu. Bratr pokoušel své štěstí s truhlou v MC drivu kam se sice vlezl, ale nakonec couvl a jel na parkoviště.

Po mírném bloudění ve Špindlu, ke které lanovce vlastně jet, jsme dojeli doSvatého Petra. Vedle sjezdovky jsme zaparkovali vedle kluků z Valmezu. Protože už bylo pozdě večer, postavili jsme stan, najedli se a šli spat. Už v noci se přehnalo několik prudkých dešťů.

V sobotu ráno bylo pod mrakem, ale vypadalo to že bude hezky. Nebylo. Šli jsme si projít s klukama trať (většina z nich jsou profíci takže jsme čekali co nám poradí). Po vyčištění tratě od střepů, které tam pořadatelé nechali, jsme šli složit kola. Než jsme je poskládali začalo pršet. Převlíkli jsme se a byli nachystaní až přestane. O čtvrt na jednu jsme si řekli, že potřebujem něco najezdit a šli jsme na lanovku. Tam nám oznámili, že mají hodinovou přestávku(bez ohledu na českej pohár). V jednu jsme to teda zkusili znovu a jeli nahoru. Odpoledne už přestalo pršet a začalo se vyjasňovat. Trať ale pořádně proschla až v neděli odpoledne, takže pády se nám nevyhly.. Můj je na videu takže bez komentáře ,snad jen, že bez úrazu. Kámoš dusa se "dobrovolně" vykastroval, ale za hodinku už dál jezdil. Bratr ale takové štěstí neměl. Na wallridu v předposlední zatáčce se mu kolo stočilo do vrchu a při snaze chytit se, si nějak nešťastně skřípl prst mezi desky wallridu. Prst mu do neděle hezky zmodrala, tak v neděli už ani netrénoval, protože nemohl pořádně držet řídítka.

V neděli ráno jsem dal 3 tréninkové jízdy už jen já a dusa. Doladili jsme stopy a čekali až to odstartuje. Bratr šel k trati fandit a dělal nám v podstatě tatu. V semifinálové jízdě jsem se zamkl ve 2 zatáčkách takže sem musel zastavit, což znamenalo ztrátu několika vteřin a do finále jsem šel na 12. místě s časem 5:03(trať měla necelých 2,5km). Ve finále sem chtěl stáhnout čas pod 5minut a dostat se do top10. Trať na finále výrazně oschla. Z nějakého důvodu mi to už odpoledne tak nejelo. Jízda bez nějakých větších chyb, ale chyběla agresivita a cílovej čas byl 5:08 a propad na 15.místo z 21 lidí v kategorii. Kolegu Dusu ve finále čekal skok přes řídítka přímo přes pásku v jednom z prudších míst. Smířili jsme se s výsledkem, sbalili sme se a vydali na cestu dom. Po cestě jsme se stavili znovu v MC Donaldu, skrz únavu už jsme jeli  do MC Drivu a  truhla se neutrhla.

Konečný výsledek: 35 bodů v českém poháru a pohmožděný bratrův prst.
Radim

Odkaz na videa je tady a tady

16.5.2015 - SILESIA MERIDA BIKE MARATHON

Po loňském zrušeném závodu jsme se letos dočkali a vyrazili s Petrem a podpůrným týmem do Opavy na Silesku. Petr samozřejmě zvolil nejdelší možnou trasu, což bylo 90km. Příprava na Salzku vrcholí a tak nebylo pochyb. Vlastně to bylo na Petra moc krátké, ještě následující den přidal tréninkových 150km. Já jsem zvolil trasu kratší, neb se záda ještě občas vztekají.
I když předpovědi na začátku týdne hlásaly trvalý déšť, jako vždy se rosničky spletly a počasí bylo na kolo takřka ideální. Start závodu byl v Opavě na hlavním náměstí a to bylo pro podpůrný tým pěšky daleko. Petr se proto vydal s předstihem na start sám a my jsme čekali na peloton, který projížděl okolo zázemí s cílem závodu. Ihned po průjezdu vyrazili členové podpůrného týmu(Michal, Tomečkovi a fotografka Lidka) plnit povinnosti, které jim ukládá interní řád teamu. Já jsem počkal na start kratšího závodu, to už bohužel sám.

Petr v jednom z prvních sjezdů ztratil bidon a tak se povzbuzování podpůrného teamu náhle proměnilo v boj o pití na všech frontách. Bylo nutné se i přes zavírací dobu dostat do obchodu(samozřejmě legálně), navštívit pár rodinných domů, aby závodník neměl nouzi o pití. Nakonec se však veškerá tato snaha minula účinkem a Petr získal svůj vysněný bidon na druhé občerstvovačce. I tak jet 25km bez pití je úctyhodný výkon.

Já jsem si jel svůj závod, nikým neohrožován, prostě na pohodu. Nakonec se mi ta pohoda po startu vyplatila. Začátek jsem nepřepálil a ve druhé polovině jsem začal předjíždět slabší závodníky. Byl to pocit, který málokdy zažiju. Takže z toho bylo slušné umístění samozřejmě v rámci mé výkonnosti.

Oba jsme si užili pěknou trať bez asfaltu a tak si to určitě příští rok zopakujeme. Snad nás bude víc.
Marek



Kompletní fotogalerie zde

1.5.2015 - BOSKOVICKÉ BĚHY

Začalo to začátkem dubna, když za mnou přišel Dan a jestli s ním nepoběžím Boskovické běhy. Po třech pivech jsem mu slíbil, že ano  a za hodinu jsem zjistil, že jsem přihlášený.  Tak jsem začal trénovat. Na poprvé jsem uběhl asi 500metrů a měl toho plné kecky. Kdo to nezkusil, neuvěří.   Tak jsem si na kole naměřil 2 okruhy 2,5 km a začal poctivě každý druhý den běhat. Dan to bral sportovně a když jsem se ho ptal proč netrénuje, tak mi řekl, že on běhá ráno na autobus a to mu stačit. Ale přesto se mnou několikrát šel trénovat. Richard, ten trénoval poctivě.

A přišel den D - 1. květen. Počasí nám přálo, na běhání akorát. Ráno jsme se vydali na cestu za účasti naší fotografky Lidky.  Registrace proběhla hladce. Prošli jsme si trasu a těšili jsme se na start.

Na startu se nás sešlo asi 180. Rána a běžíme. Prví část je náročná, velké stoupání do kopce na zámek. Dan začíná mít nějaké potíže, kašle a je mu na zvracení. V tom vidím Ríšu, říkám Dankovi" Zůstaneš tu s tatou..",ale Dan běží dál. Když dobíháme na zámek (neustále do kopce) tak vidím Lidku a volám, ať Dan zůstane s ní, že mu není dobře. Ale Dan se dělá, že nic a běží dál. No, říkám si, "..nejhorší stoupání máme za sebou, tak to třeba zvládnem a to přesto, že máme před sebou ještě větší polovinu."
A Danek pomalu nasazuje tempo. Běžíme z kopce a já ho nemůžu dohnat. Přesto, že jsem se snažil co jsem mohl, tak se mi ho dohonit nepodařilo a najednou je tu cíl.
Parádá a je to za náma. Dan měl čas 15:39  doběhl 156,  Já čas 15:58  doběhl 159.
A hurá na klobásu, pivo, kofolu, cukrovou vatu, brambůrky a pod. Je to skoro lepší jak na kole. Na kole se štvu 4 hodiny a tady to nám za 15 minut za sebou. Ale všechno má své kouzlo a na kolo nezanevřu.
Ríša běžel 12 km v čase 1h.03min. a doběhl 325. Ale zážitky z trati a jeho pocity napíše asi v samostatném článku.
Moc a moc se těším na další společné akce. Nejraději jako člen doprovodného teamu, tam nejraději trénuji a to každý pátek.

Děda

Kompletní fotogalerie zde

25.4.2015 - ROHÁLOVSKÁ 50KA - NAŠE JARNÍ SRDCOVKA

Tak jsme se konečně dočkali, zima skončila, oteplilo se a my vyrazili na Rohálovku. Do závodu jsme poskládali taktak tříčlenný team: já, Marek a Laďa. A taky Radim, který sice jel za svůj nový team Miko Cycles Přerov, ale pořád je náš. Fandit přijeli Martin, Kája, Gábina, Babička, Dáša a Dan, Lidka to coby oficiální fotograf monitorovala z vrtulníku a mobilní jednotku tvořil Michal s Dědou, ke kterým se později přidala Aneta a Petra, která jen kvůli Rohálovce přiletěla až z Bruselu.

Protože bylo opravdu letní počasí, vyrazil jsem z domu po svých a o čtvrt na deset už jsem byl v Rohálově, hned jsem potkal Kotla, od kterého jsem dostal VIP nálepku pro start z první vlny a už jen čekal, až se slezou ostatní Slimáci. Chvilku jsme pokecali a pak už jsme se pomalu stavěli na start. Ve 12 hodin jsme po výstřelu napoleonského děla vyrazili v ostrém tempu. To se dalo čekat, z průjezdů jsme věděli, že trať je vyschlá a tvrdá jak beton.  Taky hned po sjezdu z asfaltu se zvedl oblak prachu, takže letos bez mého oblíbeného bahínka. Tak uháníme dál. Před Líšnou zapínám GoPro na brod, a podaří se mi tak zaznamenat, když mi v zatáčce na travnatém sjezdu podjede přední kolo. No slabý pokus o napodobení Michalova salta z minulého týdne, ale aspoň něco /není důležité vyhrát, ale vyfotit se !/. Rychle do sedla a pokračujeme. Na prvním bufetu doplním pití a zase letím v ostrém tempu. Před vesanskou roklí znovu zapínám kameru /jak večer zjistím tak nezapínám/, nacpu se zpátky před rusavský tandem, který mně právě předjel /abych měl v rokli prostor/ a pouštím se do sjezdu a výjezdu rokle.

 Aniž bych tušil, že se kamera nezapla, při dalších pokusech vždy zastavím, abych se ujistil, že je zaplá, i když vždy mně pár soupeřů předjede. Užiju si brod i poslední sjezdík a už mažu kravínem do cíle. Přestože je čas jen o tři minuty lepší než můj zatím nejlepší z prvního ročníku, jsem spokojený, jelo se mi skvěle, bez krize, bez křečí.  Z telefonu babičky s dědou se dozvím, že Marek je jen pár minut za mnou, a že čekají na druhém bufetu na Radima, který měl technické potíže. Rychle lupnu pivko, které mi zajistila Dáša a jedu na druhý bufet. Tam už se občerstvuje Radim, který měl před Líšnou defekt a nemohl sundat plášť, který jsem dříve používal s tmelem. Takže absolvoval pěší pochod do Líšné, kam mu později přijeli na pomoc Děda s Michalem, a ztratil tak víc jak půl hodiny.

Radim je ale bojovník, a tak pomalu získává zpět aspoň část ztracených pozic.  Pojedu tedy poslední část s ním, abych mu byl případně po ruce a abych ho povzbudil. Než ale vyrazím, ještě ukážu občerstvovačce, kterou obsluhují kamarádi z Třebětic, jak se nemá zastavovat s nacvaklými SPDčkami, a lehám si na pravý bok, asi abych byl otlučený rovnoměrně z obou stran (což ocením v noci při každém pokusu otočit se na některý bok.

V Tučapech mě už podruhé lákají na pivo fandící sjezdaři kolem Heart Attacku. S velkým sebezapřením odmítám a dál jedu s Radimem, abych mu pořídil video v posledním sjezdu, kde, ač jedu v sebevražedném režimu NO BRAKE, mi Radim ujíždí, holt sjezdař.

Nakonec se tak ve zdraví všichni dostáváme do cíle a užíváme si zbytek skvělého dne, všichni nadmíru spokojeni. Možná až na Radima, kvůli defektu a Dědu. Ten zjistil, že práce v doprovodném teamu je snad ještě těžší než vlastní závod, a k vytouženému pivečku se dostává asi jako poslední z nás. Ale o to víc chutná.

Kubrt

Kompletní fotogalerie zde
Výsledky teamů zde

18-19.4.2015 - MSDH CUP KÁLNICA

Minulý víkend se konalo první kolo Moravsko-slovenského Downhill Cupu, který již tradičně začíná v Kálnici. Tam jsme již tento rok v rámci přípravy párkrát byli a tak jsme věděli, co máme zhruba očekávat.
V sobotním děštivém ránu vyjíždíme asi kolem osmé hodiny, abychom byli na začátek tréninku na místě. Počasí se po cestě docela umoudřilo. Sice byla pořád zima, ale nepršelo. Po příjezdu do areálu jsme se zaregistrovali a šli si projít trať pěšky, abychom odhalili případné novinky. Trať byla téměř stejná jako minulý rok, pouze přibyl jeden nový skok. Během sobotních tréninku na nás občas vykouklo i sluníčko, chvíli sněžilo, chvíli kapalo, ale na trati se pořád prášilo. Trénink ukončuje bratrův defekt, protože urval ventilek z duše a nové duše jsme zapomněli doma.
Na noc jsme jeli domů, a tak jsme v neděli vyjížděli už v 6. Počasí bylo o poznání lepší, při první tréninkové jízdě dokonce vůbec nefoukalo, což nám hlavně umožnilo doletěl poslední dva velké cílové skoky, které o víkendu dokázali kvůli větru pěkně potrápit. Závod samotný začíná v 11 hodin, já jsem startoval něco kolem dvanácte a brácha chvíli po mě. Původně jsem očekával, že mě bratr zařízne o několik vteřin, tudíž nebudu tak vyhecovanej. Opak byl pravdou. Sice mě předjel, ale jen o půl vteřiny. To mě nenechalo chladným při finálové – rozhodující – jízdě. Chtěl jsem zkusit jet na maximum a porazit ho. To se mi bohužel stalo osudným a při výskoku z lesa jsem jel nejspíš rychleji, než jsem očekával a o pár kroků jsem přeletěl dopad skoku. Jelikož se při správném přistání na dopad dopadalo jakoby „na přední kolo“, rozmázl jsem se jak žaba na silnici. Ostatně vše lze vidět na videu.
Naštěstí jsem si nevyrazil dech, ani nic nezlomil, takže jsem jen poprosil pískače, jestli by mi našli kameru, která uletěla, a dojel již v poklidném tempu do cíle. Z 1:33 jsem si pohoršil na nějakých necelých 5 minut, ale aspoň, že to odnesla jen technika a né já. Bratr si ale přilepšil a ve finále stáhl čas na 1:30 a stačilo mu to na 17 místo. Bohužel, jelikož byla trať technicky nenáročná, jelikož jsou to pouze skoky na „rovině“ a chybí poctivé sjezdové úseky, tak se jich v čase 1:30 umístilo asi 7. Takže výsledky byly opravdu těsné. Jen dodám, že průměrná rychlost byla něco kolem 48 km/h.
Tak to je asi tak vše, přikládám sestřihané video z víkendu, doufám, že se bude líbit. Bratr jede další závody Rohálovskou a já asi až MSDH Kouty v červnu, jelikož musím pořídit novou helmu.

Michal

---

20-22.3.2015 - AKČNÍ VÍKEND PRO SJEZDOVOU SKUPINU

Minulý pátek – tj. 20.3 jsme s bratrem ukecali jeho omluvenku ve škole, a tak jsme mohli hned ráno jet na trénink prvního závodu 2015, který se konal v Bučovicích. Jednalo se o závod série Wood Bike Series (WBS). Trať v Bučovicích se nachází v lesoparku, který je hned vedle školy. Traťe byly velmi krátké, ale také velmi rychlé a zábavné. Celý den krásně svítilo sluníčko, dokonce jsme se i zapotili.

Orientační časy se pohybovaly kolem 30ti vteřin. Vyjít zpátky kopec však už trvalo alespoň 5 min. Za mně osobně – vyjít nahoru na kopec bylo 100x náročnější, než ho sjet. Kolem 4. hodiny odpoledne balíme věci a spokojení se vracíme domů i s kamarádem Kubou, který nás vezl. Kuba jezdí za tým MK Přerov, do něhož pro tuto sezónu přestoupil i bratr.

V sobotním plánu byl opening bikeparku v Kálnici. Ale natěšení na první závod bylo tak veliké, že jsme se nakonec rozhodli v sobotu odjet závod WBS a Kálnici odložit na neděli, pokud vydrží pěkné počasí.
Jelikož jsme se ale pro WBS rozhodli až v pátek večer doma, museli jsme v sobotu vyjet brzy ráno a stihnout se zaregistrovat do seriálu. Při pátečním tréninku totiž pořadatel hlásal, ať se v pátek přihlásí, kdo může, protože v sobotu čekají nával. Ten se ale nekonal. Do Bučovic přijíždíme kolem osmé hodiny ranní a registrace nezabrala víc jak pět minut.
Dali jsme pár tréninkových jízd a hurá na závod. Celý den nás příjemně hřálo sluníčko a podél trati nám fandila spousta diváků. Jelikož byly tratě opravdu krátké, rozdíly mezi jezdci se pohybovaly v řádech desetin vteřinek. Jely se celkem 4 rychlostní zkoušky na 2 tratích, každá 2x. V celkovém výsledku závodu nám to Radim všem natřel. V konečném součtu časů mi nakládá asi 2,5 vteřiny a umísťuje se na 32. místě z celkového počtu 157 jezdců. Já jsem se umístil na 47. místě. To podstatnější ale je, že si bratr vyjel 8. flek v kategorii junior, v které měl dalších 32 jezdců. A to už je velmi pěkný výsledek. Brácha si tak vyjel první body v podniku WBS a doufám, že ho to jen namotivuje k dalším lepším výsledkům.

V neděli jsme si mohli trošičku přispat, i tak jsme ale opět kolem půl osmé vyjížděli a hurá na Kálnicu. I v neděli se podařilo počasí, ikdyž se po vrcholcích proháněl silný a studený vítr. V lese ale nebyl tolik znát a tak jsme téměř celý den nalítávali „skákavou trať“ SPDH, na které se bude konat první závod podniku Moravsko-slovenského Downhill Cupu někdy  v květnu.

Byl to naprosto úžasnej víkend na bajku s kamarády. Takže díky brácha ! J A taky díky tati, že jsme mohli jet na WBS i do Kálnice.

PS: Přidávám video jedné RZ ze sobotního závodu. Původně jsem chtěl z celého víkendu sestříhat nějaký edit, ale bohužel v neděli ráno na hranicích jsem zjistil, že jsem zapomněl kartu doma v počítači.

Michal

28.2.2015 - TURNAJ BIKOVÝCH TEAMŮ V BOWLINGU

Dnes se v holešovském bowlingovém centru utkalo 11 bikových teamů Holešova a okolí  v bowlingu. Je až s podivem, kolik cyklistických nadšenců tady v okolí působí. Prostě Hostýnky jsou rájem pro cyklisty. Teamy byly složeny ze čtyř hráčů, z toho jedna musela být žena. Pravda, toto pravidlo se moc nectilo, ale docela to bylo jedno. Kdo by si myslel, že ženy budou horší, nemá pravdu. V našem teamu právě naopak. Gabča byla nejlepší. Za Slimáky hrála Gabča, Radim, Michal a já. My jsme prošli přípravným a vyřazovacím sítem při našem tréninku. No teda netuším, jak mne někdo mohl nominovat. To co jsem předváděl byla hrůza. Prostě i muži mají své dny. A já ho měl dnes. Naštěstí se Michal s Radimem zlepšili a tak jsme nezkončili poslední. Lidka zajišťovala fotodokumentaci a také napekla hodnotné ceny.

Po turnaji jsme ještě měli čas si zahrát dvě další hry, které už byly výsledkově podstatně lepší a s tímto součtem by jsme se posunuli na slušné šesté místo. No ale na "kdyby" se nahraje. Tak někdy příště. Strategije je jasná. Jít o hodinu dříve a pořádně se rozehrát.

I tak se ale akce vydařila a tak díky Petrovi Musilovi za organizaci. Třeba se to stane každoročním pravidlem.
Marek

4.1.2015 - BOWLING

Po několika vánočních turistických vycházkách, které neměly  chybu,  jsme rozšířili pole působnosti na  další tělovýchovné aktivity.  Tentokrát jsme zkusili bowling. Na 1. ročníku přípravného turnaje jsme se sešli v téměř kompletní sestavě. (Chyběla  pouze bruselská divize). Start byl stanoven na 14 hodinu a po rozdělení do týmů JUNIORŮ (Michal, Ája, Kája, Martin, Dan, Lidka)  a SENIORŮ (Petr, Gábi, Marek+Dáša, Děda, Babička, Ríša a na jednu hru také Laďa)  jsme se pustili do hry.

Přes značné úsilí a závěrečný finiš se našim JUNIORŮM nepodařilo SENIORY porazit. Snad by se to našemu dorostu podařilo v další hře, ale tu jsme bohužel z časových důvodů nedohráli. V celkovém součtu dvou her získali JUNIOŘI 843 bodů, kdežto SENIOŘI 850 bodů.  Tak snad příště mládeži!!!

Po dvou hodinách hry jsme provedli důkladný rozbor nejen našich herních činností, ale také objednané pizzy.  Poseděli jsme u kofoly či piva a pro velký úspěch této aktivity jsme se domluvili, že v únoru proběhne druhý trénink. Co kdyby se uskutečnil avizovaný bowlinogvý turnaj cyklistických klubů?

Gabriela

Další fotogalerie zde