7.10.2017 - BOBR CUP

 Tradičně posledním závodem sezony bývá MČR v extrémním závodu tříčlenných štafet – BOBR CUP. Už skoro taky tradičně se někdo před závodem zraní a tak hledáme obsazení na některý z postů. Tentokrát to byl post běžce. Letos Jarda trénoval kotrmelce na Vodních Zámkách na Sudetech a tak jsme opět hledali. A bylo to poněkud obtížnější, protože ve stejný den se běžel v Holešově Nigthrun, nakonec jsme se ale dohodli s Tomem Minaříkem z Valachbajkteamu a byla to dobrá dohoda.

 První menší komplikace nastala po cestě, kdy ztracený gauč způsobil na dálnici za Olomoucí nehodu jednoho auta a provoz se zcela zastavil. Už jsem byl připraven sednout na kolo a do Litovle dojet po ose, naštěstí se ale po chvilce dálnice rozjela, a tak jsme krátce po desáté parkovali na podmáčené a lehce rozbahněné louce hned vedle druhého vozu naší výpravy. Stav louky leccos předeslal o stavu trati (kolo jsem měl od bahna, ještě než jsem ho sundal z nosiče). Po společné fotce jsme se vydali do zázemí závodu, abychom vyslechli výklad tratí – ty byly letos nové a to pro všechny tři disciplíny.

  A pak už jsme se začali pomalu připravovat. Já lehké projetí asi 3 km po poli proti trase – no čvachtalo to a bořilo se to, Ríša šel oprubovat vodu a Tom se pomalu rozcvičoval. Také doprovodný tým se pomalu dostával do tempa a to i díky speciálnímu ležáku Bobr (letos to byl Dan, Děda, Babička, Lidka, Dáša a zafandit přijela také Eva a Viktor). Sice bylo chladněji než obvykle, ale naštěstí to Honsové opět nevyšlo a déšť se nekonal, dokonce občas svítilo slunéčko.

  V poledne bylo odstartováno. Tom se s tím nepáral, nejen že vyrazil z prvních řad, ale do brodů se vrhal skoro po hlavě. Já jsem ještě trochu protočil nohy a pomalu jsem šel do předávací zóny. K mému velkému překvapení jsem se kolíku dočkal hodně brzo, za hodinu deset byl Tom v cíli na 66. místě. Vyrazil jsem co mi síly a dech stačily. Prvních 5 km je po rovince, takže sprint a i díky podmáčenému podkladu to šlo dost ztuha, už jsem myslel, že se s mravenečky podělím o snídani. Naštěstí se pak trať začíná vlnit a to mi sedělo trochu víc. Bylo bahýnko, bahýnko, bahýnko. Hodně jsem si tento povrch užíval, i když byl náročný, ve sjezdech to pěkně plavalo, ve výjezdech prokluzovalo, takže se většina stoupání šla pěšky /poprvé co jsem na bobrovi něco šle pěšky mimo brodů a stoupání k templu/.  Chvílemi jsem trochu litoval, že Aky asi nebyly ideální volbou plášťů pro dnešek, ale když jsem viděl ostatní, asi bylo jedno, co měl člověk obuto. Kola se všem obalovala bahnem, na které se pak lepilo listí a prach v sušších místech. Trať byla jiná, sice jsem občas poznal některé úseky, ale přijeli jsme k nim odjinud a pak zas jeli jinam, ale byla velmi příjemná a hravá. Brod u templu byl taky trochu v jiném místě, vody po pás. A než jsem se nadál, už jsem byl na posledním poli. Před příjezdem ke koupališti mi jeden z diváků hlásí, že jsme na 87. pozici. Rychlá předávka kolíku Ríšovi a jdu se převléct do suchého. U kajakářů spočívala změna trati v tom, že hlavní úsek byl zkrácen na půlku a jel se dvakrát a to znamenalo jedno přetažení lodi navíc, což učinilo tuto část závodu zajímavější pro diváky ale taky náročnější pro vodáky. Ríša ale bojoval statečně a dokonce stáhl některé pozice, jež jsem já ztratil a do cíle dovezl naší štafetu na 84. místě z 224 zúčastněných.

  Pak už jsem si jen užívali pozávodní občerstvení za doprovodu tradičně skvělých moderátorů, vyhlášení a tomboly.

 Na závěr ještě jednou poděkování Tomovi za hostování /sice nám pokazil věkový průměr, takže jsem nemohli závodit jako veteráni, ale samozřejmě nám výrazně vylepšil výsledek/, zraněným a potlučeným brzké uzdravení, a všem ostatním ještě mnoho kilometrů po šustícím listí a křupajícím sněhu. A na jaře Ahoj.

Kubrt

Fotogalerie zde

9.9.2017 - RALLYE SUDETY

  Letos mě doprovázeli Dáša, Lidka a Radim a nakonec i Děda s Babičkou. V pátek po obědě a ubytování jsme jako obvykle vyrazili k Václavovi. Ale už při rozjezdu nad hlavním sjezdem jsem sotva udržel řídítka, prostě jsem se nějak necítil. Taky jsem se nad hlavním schodem zastavil a pak ještě několikrát. Nakonec jsem ho jednou nějak sjel, ale pak už jsem to nezopakoval a přesunuli jsme se na Hvězdu. O tu jsem se letos ani nepokoušel, jednou jsem najel nad schody, a i když byl terén letos vyjetý tak, že sjetí by bylo jednodušší než minule, o čemž mně ujistil i Radim, který si to 2x dal úplně na pohodu, já jsem to ani nezkoušel. Večer prezentace a na chodbě penzionu ještě krátký pokec s Jardou a Kubou, pro které byly letošní Sudety premiérou, bohužel taky ne moc povedenou.

    Ráno krátké projetí k teplickým skalám a stavím se na start. Díky včasnému zaplacení mám číslo do druhého sektoru. Proto když mně po startu předjíždí spousta lidí, připisuji to tomu, že jsem stál hodně vepředu. Ve stoupání na Bišík mně předjíždí Kuba, který s úsměvem na rtu volá, že tímto má splněno. Když pak jedeme po silnici mezi Adršpachy, stále se propadám, pak se ustálím asi v desetičlenné skupince. Po chvilce si všimnu, že skoro všichni mají celoodpružené šestadvacítky jako já, takže to připisuji kolu, ale taky cítím, že mi to nejede. Pořád je to takové zabržděné, nemůžu se dostat do tempa, pořádně se rozjet. A předjíždění pokračuje i dál v lese, kolem třicátého kilometru mně bere Jarda Remeš z OD Morava, a když se za Laudonovými valy dopojí krátká, vidím, že jsem někde na konci pelotonu. Je to poznat i podle toho, že když v prvním prudším sjezdu k Americe někdo vepředu zastaví, nikdo moc nenadává. Za Amerikou stoupání na Pánovu věž, které jindy jezdím v sedle (dokonce i loni se zlomeným žebrem). Letos ho jdu celé pěšky. Před Václavem jezdci přede mnou zastaví, takže musím taky a hlavní úsek pokorně scházím. Už vidím, že letos závodit opravdu nebudu. Přejezd ke Slavnému a začínají Vodní zámky. Před největším balvanem v první části sjezdu vzpomínám, jestli ta lepší stopa je vlevo nebo vpravo. Před sebe nevidím, protože po obou stranách přede mnou někdo jede. Jenže před největším šutrem zastavují, tak musím taky. V tom si všimnu, že na plácku pod schodem sedí Jarda. Zastavím u něj, je trochu podřený a sděluje mi, že:“to přeletěl“. Zeptám se jestli něco nepotřebuje a pokračuji dál. V půlce sjezdu potkávám zdravotníky, kteří na upozornění někoho před námi jsou za Jardou a ptají se nás, kde se nachází. A tak se šinu a trápím dál. V poledne (kdy jsem býval v Machově) přijíždím do Božanova. Tam na bufetu potkám Kubu, který hned někde na začátku šel po zádech do lesa a tak tu končí. Informuju ho o Jardovi a pokračuji. Před Machovem na louce je děda i obě segry, tak kolem nich párkrát zakroužím a sdělím jim, že teď už mi stačí jen dojet. To ještě netuším, že to „jen dojet“ bude čím dál těžší, ani to, že Jarda skončí v hradecké nemocnici se zraněním páteře. Po občerstvení odjíždím z Machova skoro o půl druhé (v dobrých letech tu bývám v poledne!). To, že jsem o hodinu a půl „dál“ je vidět, jako já všichni kolem tlačí i kopečky, které jindy jezdím. Má to tu výhodu, že tady se nikdo nerozčiluje, když někdo zastaví, je to tady takové klidné. Teplota je ideální. Povrch taky, je vidět, že tu hodně pršelo, některé úseky jsou dost vymleté, jako např. padák na Vodních zámcích, ale díky zdejšímu písčitému a kamenitému podkladu tu není skoro bahno, ale nepráší se.

Když se doplácám na Hvězdu, jsem rád, že jsem se tam dostal a že udržím řídítka, na sjezd ani nepomýšlím. Letos odpadl sjezd prudkého travnatého břehu před podjezdem mostu, který je vyšperkován silným náplavem bahna. Síly dochází, ale vyplazím se na Ostaš a nakonec i na kopec nad Javorem. Letos bolí i mírné stoupání k zámečku na Bišíku a konečně sjíždím do Teplic. V cíli  kontroluji pohledem světelnou tabuli, jestli jsem se dostal aspoň pod 9 hodin, ale to mi uteklo necelou minutou (to je to kroužení kolem Tetin). Ale jsem rád, že jsem v cíli a i přes špatný výkon dostávám medaili – sice čokoládovou od Lidky, ale medaili. A o co více času jsem strávil na trati o to více točených Primátorů si vychutnávám a pomalu spřádám plány jak trénovat a připravit se Sudety 2018.
Kubrt

Fotogalerie zde
Výsledky zde

5.8.2017 - HOSTÝNSKÁ 50KA

Hostýnská 50 byl jediný závod v letošním roce,kterého jsem se zúčastnila z té druhé strany,než jsem zvyklá. Foťák jsem tentokrát vyměnila za kolo.

Můj trénink spočíval v jednom projetí trati,tentokrát s Kubrtem /vím,jsem nepoučitelná/ a s Raďou.Limit jsme stihli,tak jsem se přihlásila.Je to krásná trať se super výhledy,nejhorší je první asi 10km kopec.A pokud paří slunce /jako letos/,stojí to za to…
Jako bonbonek je výhra v tombole,kde jsme už dvakrát vyhráli hlavní výhru. 
Ale popořadě…Na závod jsme byli přihlášení jen já a Kubrt.Den před závodem ale Kubrt zjistil,že není na startovní listině,jelikož spletl číslo účtu.Řekl si,že plné startovné platit nebude a pojede jako můj doprovod.Začala jsem se trochu bát.
Kubrt se na mne připravil dokonale – ze seriálu Comeback si stáhl do mobilu zvuk hlášky „Jedu,jedu,makej,makej…neulívej se ty hovado..“ Naštěstí ho v sobotu přesvědčili babička s dědou,aby jel závodně. UFF!!Nevím kdo by vydržel dýl,jestli já nebo Kubrtův mobil.
Na prezentaci dostávám krásné číslo 111.Bohužel jak se později od Dáši dozvím-nemám číslo do tomboly!!Proto ten závod přece jedu!! Takže zpátky pro lístek.
Před dvanáctou odjíždíme na náměstí na start,kde čekáme ve stínu a o dobrou náladu se starají především Peťa Musil s Jardou „Maňasem“. Přichází Viki a fotí nás – moc děkujeme.I když to na startu není jako minule,kdy jsme uzavírali závodní peloton.
Po odstartování vyrážíme do toho nejhoršího kopce.Už u hřbitova jsem poslední s Frantou Doškem a za náma jen policejní auto s majáčky.Není to moc povzbudivé,ale jak řekl Franta-pořád lepší jak pohřebák.
Kolem cesty jsou fanoušci – od Slimáků Dáša s Dankem,za Bystřicí fandí Laďa Raab, ve Slavkově Ondra Němec s částí týmů OD Morava.Měli mě prý vyfotit,když já je fotím,ale vracet se fakt nebudu.
A už to začíná – kopec,kopec,kopec…horko,horko,horko.Po vyjetí ze Slavkova se se mnou dává do řeči nějaký 68letý biker.Ale nemá závodní číslo,manželka mu prý závod zakázala,tak jede jen na kopec a pak do cíle na pivo.Je to ale super,jelikož pořád vykládá a cesta do kopce utíká o to rychleji.Ani se mi nezdá ten kopec hnusný jako loni. U vodárky se pán loučí,já poděkuji za doprovod a doháním Frantu Doška.Ten mě po chvíli posílá,ať jedu napřed.Sice jsem chtěla jet s ním,ale musím jet dokud můžu.Cestou ještě potkávám pár známých.Kubrte,neboj-nezastavuju a nekecám s nimi. V lese už je fajn,měním tmavé brýle za světlé.Na Klapinově je zas nějaká akce s „Portášem“ a já už se těšila,že je tam nějaká nová občerstvovačka navíc.
Při průjezdu Skalným mi fandí asi 15 postarších pánů a hlási mi,že jsem devatenáctá žena.TO JDE!!😃 Sjedu trochu níž a potkávám skupinku postarších žen,které mi říkají,že už je jim jasné,proč ti jejich chlapi tak křičeli.
Cestou předjíždím TŘI BIKERY……kteří lepí duše.Dojíždím na Troják a kochám se výhledy,ve sjezdu mě předjíždí ti dva „lepiči“,takže jsem zase skoro poslední,ale někdo to být musí.Dojíždím na občerstvovačku,kde mě už čeká Ríša /na kole/ a Viki – vydržel! Dávám si asi pět melounů,byly fakt dobrý.Napiju se coca-coly a libuju si,že tam není Kubrt a nežene mě dál,ale v klidu si dám ještě další meloun.Ríša se mnou vyjíždí na Troják k Marušce a pak mě jede čekat do Rajnochovic.Sjezd do Rajnošek byl v pohodě,kochání se výhledy /jedna,dvě fotečky na mobil/ a jsem v Rajnoškách. K mému údivu ještě občerstvovačka nebalí a dokonce jsou i melouny! Pán na občerstvovačce mě obdivuje a hlavně mé 17let staré „železné“ kolo.Prý na těch moderních to umí objet každý.MÁ PRAVDU!A paní,jelikož mě zná,se mě ptá,jestli jsem po cestě fotila./to teda nevím,jak si to mám vyložit😊 
Z Rajnochovic jede Ríša se mnou s tím,že se mnou vyjede kopec a pak pojede zpět.Jak ale uviděl ten terén,už se mu zpátky nechtělo.Takže tlačíme kola do kopce a najednou vidím fotografa Viléma Horáčka-čeká na Frantu Doška.Takže mám štěstí- jedna fotka z terénu bude a přímo od profíka.Rychle sedám na kolo,šlapu a volám,že už může fotit…tímto mu dodatečně děkuji.
Jak se blížíme k cíli vidím,že čas by mohl opět být pod čtyři hodiny.Sjíždíme můj nejoblíbenější úsek do Loukova,kde na konci už čeká dráb Kubrt.Zapíná svou „zvukovou stopu“- JEDU,JEDU,MAKEJ,MAKEJ….a mává mi s mobilem u ucha.Pouští ji asi pětkrát po sobě a pak naštěstí uhání do cíle,aby mohl fandit.Já makám co můžu,aby čas do čtyř hodin vyšel.Ještě poslední sjezdík a už rychle do cíle.Sotva vjedu na stadion,začíná aplaus.Objíždím závěrečný okruh a za řevu,potlesku a zvuku vuvuzely projíždím cílem. Člověk by neřekl,co způsobí tři Slimáci za hluk – samozřejmě fandili i ostatní-za což jim dík.Nicméně moderátor Pavel Mrázek byl zrovna zaneprázdněn,ale ohromující povyk ho zvedl od papírů a s patřičným komentem se vydal s mikrofonem za mnou.Bohužel ze mne nic kloudného nedostal,budu si ten rozhovor muset příště připravit. /Říkám to každý rok a každý rok se zmůžu na „dobře,ano,ne“-jsem zvyklá,že za mne mluví fotky./
Takže to byla asi jediná slabina celého závodu.Příště místo tréninku na kolo- trénink slova.A další minus bylo,že jsme nic nevyhráli v tombole.Ale vyhráli jsme to,že jsme do cíle dorazili zdraví a celí.
Děkuji podporujícímu týmu Dáši,Danovi,Ríšovi a závodícímu Kubrtovi za podporu a výdrž při čekání na mě.Díky i Vikimu za fotky.Takže za rok doufám REPETE.Tentokrát s dobrým rozhovorem a větším zastoupením Slimáků – nebylo to bez vás ono.
Závěrečná cesta domů „na vyjetí“, se zastávkou na kafé u známých,byla hezkým zakončením fajn soboty. 
Lidka alias paní Slimáková
Shrnutí: 
Já – čas 3:48h - 10.místo v kategorii ženy dva.
Kubrt – čas 2:01h - 23.místo v kategorii muži dva.

Výsedky zde
Fotogalerie zde

15.7.2017 - SALZKAMMERGUT TROPHY

Před Salzkou jsem nakroutil 9tis km, (a to byla asi chyba), a po značném zlepšení času na Drásalovi (i když část nutno připsat zjednodušení trasy nad Hošťálkovou), jsem na Salzku jel s dobrým pocitem a přesvědčením, že se v srpnu budu na projížďkách pyšnit černým dresem, který u příležitosti 20. ročníku nahradil tradiční černé tričko pro finišery.

Letos mně doprovázel Michal a v rámci Salzky jsme chtěli navštívit Orlí hnízdo u Berchtesgadenu. Kvůli jeho možnostem čerpání dovolené jsme v úterý vyzvedli karavan a ve středu vyrazili. Cesta ubíhala bez komplikací a o půl třetí jsme byli v kempu. Ubytování a procházka po městě. Počasí je až do pátku stejné: Zataženo, občas liják. Nejdeštivějším a nejchladnějším dnem má být sobota!

Ve čtvrtek vyrážíme do Berchtesgadenu. Má se jednat o cca 15km vycházku, 8km nahoru, 8 dolů. Pořád po šotolinovém nebo asfaltovém chodníku. Je nízká oblačnost, takže vyhlídky žádné, ale tůrku si užíváme. Strmost chodníku si uvědomujeme až při cestě dolů. Večer opět deštík. V pátek lehce cítím třísla, ale žádná hrůza, tak jedu na lehkou vyjížďku kolem Halštatského jezera. Technickou kontrolou neprojdu kvůli sjetému zadnímu plášti, takže musím pořídit nový. Pak už je to bez problémů a po prezentaci a pasta party jdeme brzo spát.

V sobotu vstávám před čtvrtou a slyším bušení deště do karavanu. Dávám si kafe a snídani a hledám odhodlání vyrazit. Dokonce vyslovím kacířskou myšlenku nejet, ale tu rychle zavrhnu, obléknu dres, návleky, dlouhý dres a větrovku, Michala nechám v suchu a chladu karavanu a jdu na to. U hlavní budovy kempu plním bidon a stydím se za své zaječí úmysly, když vidím, že někteří vyráží na start v krátkém oblečení. Startovní koridor je asi z půlky naplněn, tak se stavím a čekám 10 minut do startu. Asi 2 minuty před pátou déšť zesiluje, krevní oběh se plní adrenalinem a já mám po dlouhé době úžasný pocit, který jsem na stratu už dlouho neměl: to napětí a očekávání, jak to půjde, jak bude, co mně dnes čeká. V 5:00 jedeme.  Namontoval jsem blatníčky, ale stejně dostávám spršku od zadních kol jezdců přede mnou. A já zjišťuju, že mi to vůbec nejede. Asi mne dohnala únava, když jsem v týdnu po Drásalavou najel 800 km. Cítím se unavený a trpím. Když skončí asfalt a šotolina a balík se ucpává před první trailem, jde se tradičně pěšky. Až tady, kdy jdeme potokem, tedy vlastně kamenitým chodníkem, se dostává voda do bot. Na prvním vrcholu jsem v čase cca 1:24, tzn asi jen 5 minut později než jindy, ale nohy mám jako bych jel předposlední kopec. Nakonec se ukazuje, že počasí není až tak špatné. Prší celé dopoledne, a při sjezdech je sice chladno, ale zas ne tak že bych promrzl, i když nahoře je předpovídaných 5 stupňů. Ne že by bylo teplo, ale dá se to vydržet, a když už začíná být kosa, přijde stoupání. Při prvním příjezdu do BadGoisernu mně dojíždí Jirka Zlámal z Unite, se kterým se pak ještě několikrát míjíme. Bufet na okraji projíždím, protože je po osmé hodině a i když v propozicích byl limit prvního checkpointu uveden v 8:30, v mapce je 8:00. To samé je i na ceduli v místě, kam přijíždím 8:05. Michal mi suše oznámí, že je konec, ale že se pořadatelce nedaří nikoho zastavit.  A tak, když se začne hádat s další skupinou závodníků a pak je pouští na trať, přidávám se k nim. To ale taky znamená, že jsem stihl vyměnit jen powerbanku, ale ne rukavice. Na první část jsem vzal neprofukové, které ale nemají žádné dlaňové výstelky, A tak v nich musím pokračovat dalších 80 km a je to cítit. Taky jsem nestihl promazat vyplachovaný řetěz, takže stejně jako kytky v pohádce o krtečkovi volaly „vodu,vodu,vodu“ slyším, jak řetěz volá „Olej,olej,Olej“, ale nedá se nic dělat. Ocasníka předjíždím hned za Goisernem, když pomáhá někomu lepit kolo, a vyrážím se pokusit stihnout druhý limit. Ale nejede to a vidím, že se pohybuju v jiném levelu jezdců než loni. V krpálu u hotelu Jufa, kde jsme bydleli v roce 2015,  loni tu všichni jeli, jdou všichni pěšky. Já zůstávám v sedle, i když si pomáhám traverzováním, ale moc to nejede. Zatímco loni jsem jezdil s hodinovou rezervou a po opravě přehazovačky jsem se postupně vracel na svou původní pozici, letos limity sotva stíhám a jedu se šlusbikerem v zádech.

Překonám můj neoblíbený úsek, tedy římsu v mírném sjezdu nad hlubokou roklí a k Check pointu na 79.km s limitem 11:45 přijíždím v 11:40. A jedu dál. S každým dalším kilometrem roste moje touha po dojetí do cíle, ale stejně tak ubývají síly. Ale třeba se tam od limitu k limitu protluču. Na 108.km se podruhé potkám s Michalem, vyměním bundu za vestu a konečně rukavice a jedu bojovat s dalším limitem na 116km v 14:45. Když se k němu blížím, vím, že musí být blízko, ale minuty neúprosně ubíhají. Když přijedu na uvedený bufet, ukazuje mi tachometr 14:44, takže lupnu kolu a redbull a 14:45 projíždím kolem pořadatele pokukujícím po hodinkách. Joo, mám další, a dojedu minimálně na Salzberk. Za checkopintem pokračuje stoupání a pak nový úsek. Místo technicky náročné trialové skalky Jochwand je letos nový úsek, většinou po neježděných loukách, díky počasí pěkně rozbahněných, takže motokrosová zábava. Potřetí v Goisernu a vyrážíme na cestu kolem jezera. Když se mně u konce jezera ptá kolega z Česka, jestli se dá stihnout limit 17:15 za Salzbergem na 152.km, moc šancí mu nedávám. Traverzy na Salzberg jdu prakticky celé pěšky. Když asi v polovině vidím, že limit definitivně nestihnu, přichází pocit intenzitou podobný loňskému dokončení, bohužel na opačné straně emočního spektra. Ale jedu (jdu) dál. Dokud mi neodstřihnou číslo, nikdy se neotočím, nebo nesjedu z trasy. Na konci asfaltového krpálu znovu potkám onoho kolegu, jak dokuřuje cigaretu! Něco je se mnou špatně. Společně pak už na kole dokončíme stoupání na úplný vrchol a sjezd k CP4. Tam je sice čas upraven ze 17:15 na 17:30, ale my jsem tu 17:45. Odstřižení startovního čísla je takové nechtěné vysvobození, biková eutanazie. I kdybych limit stihl, za tři hodiny bych zbývajících 60km a poslední dva kopce nedal. (v roce 2015, kdy byl limit 17:45 jsem tu byl 17:15 a stejně jsem následující nestihl, naopak loni jsem tu byl už 16:25). Vypínám endomondo a sjíždím nejkratší cestou k Halštatu, abych, až se dostanu na signál, zavolal Michalovi, který už, bohužel marně, čekal na posledním CP. Dohodneme se, kde mně cestou zpět naloží a míříme do kempu. Ani jeden z nás nemá chuť a náladu na návštěvu centra, takže kašleme na tricko i tombolu. Sprcha, večeře a první pivko před karavanem. Pak mně ovšem klesající teplota, tmavnoucí obloha a hlavně zabahnění bikeři, kteří s černými čísly a spokojeným výrazem finišerů přijíždějí do kempu, zahání do karavanu. Další pivka srkám už pod spacákem, ale stejně  ještě v 11hodin nemůžu usnout.

Jak pravil klasik, chybama se člověk učí. Salzka mi letos ukázala, jak je nevyzpytatelná, a že kromě počasí, technických problémů, pádu a dalšího, ji může ovlivnit třeba špatné rozvržení tréninku. Rozdíl mezi být a nebýt ten den ve formě, by na nějaké padesátce znamenalo dojet za 2:30 nebo 2:44.  Tady je to rozdíl mezi dojet a nedojet (aspoň pro člověka mé /ne/výkonnosti). Tak příště.

Kubrt
Fotogalerie zde

1.7.2017 - BIKEMARATON DRÁSAL

Jak začít? Drásal je jeden z nejkrásnějších závodů, hlavně svou náročností, ale taky tím, že má skvělou atmosféru a jede se „u nás“. Pro mě byl navíc testem kondice a nového kola před nadcházejícím pokusem a znovupokoření Salzkammergut trophy.  Letošní chladnější zima ale i jaro lehce zkomplikovaly přípravu, ale nakonec se mi podařilo do konce června namotat osmičku(tisíc km) a tak jsem celý nažhavený vyrazil před pátou na start do Holešova.  Doprovodný team v tradičním složení fotograf Lidka, trubačka Dáša, kameraman Děda a záloha Babička tentokrát doplnil řidič a servisák Radim. Další známí a kamarádi pak přišli do cíle nebo na start, případně podél trasy.

Na prakticky prázdném náměstí jsem odchycen štábem ČT a po jednoduchém rozhovoru už se stavíme do koridoru. Páteční bouřka a předpovídaná teplota kolem 20°C slibují ideální povrch i klima a to se také potvrdilo. Teplota na Lysině kolem 13°, ale potím se od rána, přes den se pak drží kolem slibované hodnoty, povrch aspoň po ránu pokropený, místy lehce bahnitý a s postupujícím časem stále sušší nebo vyježděný od jezdců před námi.

Snažím se jet v rámci možností na lepší rychlostní průměr, ale zároveň tak, abych měl nějaké síly v závěru, a zjišťuji, jak na tom kdo je: tandem bratrů Slavíků se mi vzdaluje před Tesákem a už je do konce nevidím, jiný mi ujíždí později, některým se vzdálím já. Asi nejdéle jedeme s Martinem Koplíkem alias Kotlem. Ten, coby správný předseda zorganizuje za bufetem na Jarcové asi sedmičlennou skupinu, abychom společně co nejefektivněji překonali protivítr na asfaltce podél Bečvy, než přijde odbočka na Prženské Praseky. Tam je konec referátu, a“ od teď teta, každej za svý“.

Podruhé na Kelčák a znovu na Troják, na smluvených místech setkání s doprovodem, doplnění zásob a promazání řetězu a rychle dál. Bufety maximálně zkracuji, případně vynechávám, takže občas trochu vnímám hlad, který zaháním gelem nebo chlebem na další občerstvovačce. Ale snažím se pít i když necítím žízeň, abych předešel křečím. Sjezdík na Hoštálkovou a pak přichází jediná černá kaňka letošního ročníku: změna trasy kdy se nad Semetín místo krásného lesního úseku stoupá po asfaltce.

Hravý červený trail, krátká zastávka na Semetíně, kde loni hodně lidí hledalo síly pro další cestu v tropickém vedru, a vzhůru na hřeben, tentokrát k dobru pořadatelů místo asfaltového krpálu postupně se zvedající makadamovou cestou schovanou v lesním údolí. Před Držkovou se snažím předjet lidi přede mnou, takže mám volnou cestu na pěkný sjezd. Po posledním setkání se support teamem, ale i dalšími na Držkové vyrážím k Lukovu. Ten se letos objíždí, a nová cesta se mi líbí asi ještě víc než průjezd hradem. Když vyjedu poslední kopec na Ondřejovsko, usoudím, že bych mohl dostat čas pod deset a půl hodiny. V této euforii se pouštím do závěrečného útoku, a díky nadšení lehce povolím koncentraci na sjezdíku U Dubu. Včas nevolím správnou stopu pro přejetí na levou stranu koryta a ve zlomku sekundy jsem v místě, kdy už se vlevo odbočit nedá a pravá stopa prudce mění boční sklon. Když se posbírám, zjistím, že to naštěstí odneslo jen seknuté pření kolo. Poodtáhnu oře kousek ze sjezdu, rychle měním duši (tu starou pak vzorně odvezu na bufet U Dubu) a pokračuji k cíli. Už bez dalších komplikací se dostanu až do zámecké zahrady, kam přede mnou dojeli další Slimáci Marek a  Laďa, kteří tentokrát zvolili trasu B.

Kubrt.
 

Fotogalerie zde, výsledky Obr a 50km.

18.6.2017 - VKV 2017 - DOKONČENÍ

Za několik uplynulých víkendů jsme postupně zdolali další vrcholy. Často se k nám přidal Vladimír, taže to bylo s jeho pověstným humorem zábavnější.

18.6.2017 jsme vyrazili s Martinem sami na závěrečnou vyjížďku. Chyběla nám pouze Kopřivná a Svinec. Nakonec jsme se umístili spolu na 134.-135. místě. 

Fotografie s celého ročníku jsou k nalezení zde. Postupně nám přibývají další vrchařské koruny a tak možná zkusíme tu naši Zlínskou.
Marek a Martin

13-21.5.2017 - VKV 2017

Během dvou posledních vyjížděk jsem zdolali dalších šest vrcholů: U javoru, Cábské jezírko, Lysá hora(u Vsetína), Královec, Žídkův buk a Klášťov. S vyjímkou Cábského jezírka jsme tyto vrcholy navštívili poprvé a tak se naplnil duch tohoto projektu, objevování nových míst.
Tím jsme se dostali do poloviny celé VKV. Druhá polovina už je pro nás hodně vzdálena a tak se vždy budeme muset přesunout autem. Poslední vyjížďku nám počasí moc nepřálo a tak snad bude druhá polovina už v příjemnějším duchu, aby jsme mohli taky někde posedět.
Marek, Martin

1.5.2017 - VKV 2017 - PÍŠKOVÁ, BLUDNÝ, HOSTÝN

Za neúčast na Rohálovské 50ce jsme se stali tak trochu černými ovcemi teamu. Je to pochopitelné. Kubrta jsme tím připravili o cennou trofej v teamové soutěži. Proto jsme chtěli alespoň výletem po vrcholech VKV dokázat, že i my jsme schopni jezdit v bahně. Což se taky potvrdilo.
Ráno jsme se vlakem přepravili do Valašského Meziříčí a odtud jsme vyrazili po červené turistické směr Píšková. Po třech kilometrech jsme zdolali první vrchol dne. Pozdravili jsme se s dalšími VKVčkaři(mimochodem na každém vrcholu jich bylo vždy dost, takže vzájemné focení bylo zajištěno) a dále jsme pokračovali už terénem po trase Drásala. Dostali jsme se do míst, kde i za sucha jsou bahenní lázně a tak to opravdu stálo za to. Ale Martin byl maximálně spokojený a při dotazu jak to jde, odvětil, že v bahně pohoda, po asfaltu hůř. Z této věty by měl Kubrt určitě radost.
Pomalu jsme se prokousávali na Bludný a po hřebeni jsme pokračovali až na poslední vrchol dne, Hostýn. Tady bylo zasloužené občerstvení.
Cesta do Holešova už byla z kopce a protože si Martin nemohl užít brodu v Holešově při závodě Rohálovské, chtěl si ho za každou cenu zkusit alespoň trénikově. Takže si ho projel celý dvakrát a alespoň trochu nám ušetřil práci při umývání kol.
Tím jsme se dostali na zatím čtyři vrcholy z dvaceti.
Marek, Martin, Vladimír

Fotogalerie zde

29.4.2017 - ROHÁLOVSKÁ 50KA

Rohálovská je prostě super. A letos se zvlášť povedla. Ještě ve čtvrtek jsem se chystal na ní pokřtít Gustava – nového mazlíka (http://www.bike-forum.cz/foto/detail/45123-gustav).

Ale v pátek ráno jsem díky stále trvajícímu dešti rozhodl, že ho ještě pár dní nechám v teple v obýváku. Letos to stejně nebude o zlepšování času, ale o užívání si zábavy na konečně nesuché trati.

 V pátek prezentace, to stále prší a je kosa a hnusně. Ale jak to bývá u Vesanů zvykem, v sobotu ráno je po dešti a dokonce polojasno. Nakonec jsem z celého týmu zůstal jediný a tak v zájmu družstva vyrážím po deváté směr Rohálov. Tam už je Lidka, která fotí a posléze se dostaví Děda, Babička, Dáša a Dan. Před startem odkládám bundu a díky divoké kartě se stavím do koridoru B, abych spolu s ostatními po ohlušující ráně z děla ve 12:30 vyrazil na „mokrý“ zaváděcí okruh, který výjimečně vedl po asfaltu. Po průjezdu Prusinovicemi se ale vracíme na starou známou trať. Na první louce mně málem sfoukne vrtulník, ale ustojím to a pak už je to jen užívání. Bahýnko, bahýnko, bahýnko. A tak to mám rád. Ale podklad není podmáčený, spíš je to několikacentimetrové vrstvě bahna a pod ní tvrdý podklad. Takže to pěkně klouže, hlavně ve sjezdech.  Ale ne všude. Mnoho úseků je prakticky úplně suchých. Některé jsou rozbahněné, a o to víc se pak na kolo lepí „bordel“ na těch sušších. A víc rozbahněná se mi zdá druhá půlka, protože jak v první polovině lituju, že jsem nevytáhl nové kolo, tak v té druhé si blahořečím, že jsem to neudělal. Zvlášť ve výjezdu/výšlapu stoupání za druhým bufetem. Kola obalená bahnem a listím váží asi 8 kilo, přesmyk nechce padat na nejmenší pilu a řetěz se kouše už od samého začátku.  Nakonec se dostanu do Holešova a bez jediného zaváhání mířím k brodu. Ten zdolávám v sedle až ke druhému břehu. Nepovede se mi ale nasměrovat k výjezdu a po kontaktu předního kola s břehem sesedám. Ještě jeden pokus o rozjezd ve vodě, ale pak uposlechnu radu někoho z diváku, a „vyskočím“ na břeh a pak už pokračuji po souši. Ale Rusavu jsem přejel a hlavně jsem trochu opláchnul bahno. I když řetěz se „kouše“ až do cíle, jede se líp, a nakonec přijíždím do cíle. Kdybych neměl takovou chuť na pivo, tak si to dám ještě jednou!

Doprovod zatím rozšířil Michal a Radim, kteří měli trénovat na MSDH v Kálnici, ale Radimova zlomená ruka rozhodla jinak, a tak si v této početné sestavě užíváme bohatě zásobené občerstvení. Domů jsem odvážen ve stavu naprosté blaženosti (Zubr na tom má jen částečný podíl J). Tak zase za rok. Těším se už teď.

Kubrt

Fotogalerie zde

15.4.2017 - CHŘIBSKÁ 50KA

Tak nám začala nová sezona. Byť ostatní členové vyčkávají se zahájením až na Rohálovskou, já jsem ji zahájil na Chřibské, která už druhým rokem startuje a vede přímo Pod našima okny. I když nebylo tak krásně jako loni, bylo počasí příjemné, nepršelo a s dlouhým rukávem úplně v pohodě. Z pátečního průjezdu jsem věděl, že i trať je prakticky suchá a tak jsem i letos očekával rychlý závod. Na start jsem se opět postavil s Jardou a Kubou a v 11 hodin vyrazil. Po úvodních kilometrech, kdy se kolem mně prohnala vlna rychlejších ze zadu, jsem se pomalu začal prokousávat pořadím  a kilometry vpřed. Až napodruhé se mi povedlo předjet Kubu ( jeho  nový spešl se tedy osvědčil) a pokračoval jsem s vědomím, že někde přede mnou je Jarda, který mně loni v tomto závodě porazil. Pořadatelé udělali několik úprav trasy a ty se jim povedly, z cesty to natahali za humna a na celé trati tak není prakticky žádný asfalt. I když není trať nijak technicky náročná, je mnohem lepší než v dobách, kdy se startovalo v Roštíně a velkou část závodu tvořily asfaltové úseky. A letos jsme také ocenili zázemí kroměřížského výstaviště, které nabízí velké zastřešené a před větrem chráněné posezení, takže nikdo nemusel pospíchat domů a my  si mohli vychutnat pivečko.

Ale zpátky na trať. Jel jsme si svoje, když mně za Kostelanama na tzv. "svatební cestě" dojela čtveřice kluků z OD Morava. Přidal jsem tedy a držel se jich, a tak se mi povedlo před Milovicemi dohonit Jardu. Tam se ale taky připojil a tak jsme se všichni střídali a míjeli až do Drahlova. Ikdyž jsem trať projížděl, neodhalil jsem všechny změny a za Soběsuky mně čekala další příjemná změna, kdy se místo rovné travnaté polňačky jel pěkný lesní singl.

Ve stoupání k Hvězdě mi sice Moraváci unikli, ale současně se mi povedlo malinko poodjet Jardovi a tento drobný náskok jsem si udržel i při kroužení singtraily na Hvězdě a v čase 2:15 tak dorazil do cíle.

Děkuji Dědovi a Babičce za doprovod a taky Lidce za focení a už se těším na setkání s dalšími členy teamu za dva týdny v Prusinovicích.

Kubrt

Fotogalerie zde
Výsledky zde

1.4.2017 - VKV 2017 - VRZAVÉ SKÁLY

Letošní VKV jsme zahájili z hlediska počtu zdolaných vrcholů opravdu z lehka. Ale proč to taky uspěchat. Alespoň máme náplň na výlety na celou sezónu. Takže jsme zvládli jeden jediný vrchol Vrzavé Skály. Na skalách sice pořádně fučelo, ale moc vrzání jsme neslyšeli. Najeli jsme 60km.

Marek a Martin

VKV 2017

Již potřetí se letos zúčastním Vrchařské koruny Valašské. Pravděpodobně nebudu  sám a přidá se ke mně Martin.

Marek

Zdroj: www.vkv-bike.cz

11.3.2017 - TURNAJ BIKOVÝCH TEAMŮ V BOWLINGU

Již třetí ročník turnaje bikových teamů se konal jako tradičně v holešovském Bowling clubu. I letos nazapomněl Petr Musil na vzdělávání. Proběhly dvě zajímavé přednášky. První za účasti Josefa Zimovčáka a jeho jízdě na vysokém kole. Druhou část si vzal na starosti Tomáš Minařík o závodě 1000mil.

Na závěr přednáška samozřejmě nechyběl trailer k Rohálovské 50ce.

Do pozdních hodin pokračoval bowlingový turnaj. Tentokrát jsme to dotáhli až na sedmé místo v celkovém pořadí ze 14 teamů.

Celkové pořadí dopadlo následovně:

Fotogalerie zde

25.2.2017 - ROHÁLOVSKÁ DESÍTKA

Přesto, že se Ríšovi tentokrát nechtělo psát dojmy ze závodu, tak aspoň důkaz, že se zúčastnil. I když jen částečně.

Fotogalerie zde