V roce 2016 jsme se zúčastnili těchto akcí:

Vrchařská koruna Valašska

31.12.2016 - SILVESTROVSKÝ VÝŠLAP

Jako již tradičně jsme se vydali na Silvestra na Hostýn. Sešlo se ná docela hodně, i když někteří skalní ještě spali nebo museli do práce.

15.10.2016 - KAŠAVSKÝ KROS

Začalo to tak, že se nám zranil Kubrt na Sudetech. Asi si říkáte, co s tím má společného běžecký krosový závod? Kubrt nemohl nastoupit štafetu na Bobrovi, takže jsme začali shánět bikera. Laďa se na to původně "necítil", tak jsem vyhlásila "výběrové řízení". A pár cyklistů se dobrovolně přihlásilo. Mezi nim i Tomáš Minařík , který by ale měl "podmínku", že se zúčastníme jejich prvního ročníku běžeckého závodu Kašavský kros.

Nicméně nakonec Laďa přehodnotil situaci a rozhodl se, že Bobra zkusí - v zájmu zachování Slimáčí štafety, takže jsme Toma nevyužili. Nicméně jsem mu slíbila focení jejich závodu, které mě lákalo ještě před tím.

Jelikož jsem potřebovala na závod odvoz /na kolo se nedalo moc spoléhat kvůli říjnovému počasí, a taky bych mohla špatně odbočit../, tak Ríša řekl, že když už na Kašavu pojede, tak si to zkusí i zaběhnout. A začal trochu trénovat, protože do té doby trénoval jen kajak.

Díky tomuto závodu jsme se poprvé v životě vydali na Naučnou stezku Kašava. Zjistili jsme, že je tam opravdu krásně a hlavně žádní turisti /až na Kovářovi/. Ríšu krapátek vyděsily ty kopce a tak se rozhodl, že bude startovat s trekovými holemi, jak doporučoval organizátor.

Nadešel den D 15.10.2016. Bylo luxusní počasí a dokonce jeli i děda s babičkou a na vyhlášení dojel i Kubrt - jak jinak než na kole. Nej překvapení přišlo hned před startem, kde jsem od Toma Minaříka obdržela startovní číslo s nápisem FOTO - moc díky!

Závod byl odstartován velkolepě - dělem. Doprovodný tým se pak odebral do vedlejší vyhlášené cukrárny a já na trať fotit. Sotva jsem se vyškrábala na kopec už tu byli první závodníci. V dálce jsem zahlédla Ríšu jak běží v patách nějaké slečny a volá: " Foť mě, foť mě - i se slečnou." A přitom si bral trekové hole, aby mohl rozrážet soupeře, tak nevím...

Závod měl dvě tratě - krátkou /7km/ a dlouhou /15km/,kterou běžel i Ríša. Z krátké tratě už dobíhali závodníci do cíle a "dlouhány" čekala ještě druhá půlka.

Po doběhnutí do cíle, kde každý dostal perníkovou medaili a které bylo Tomem skvěle okomentované /škoda, že nebyla kamera/ jsme zjistili, že je Ríša ve své kategorii na třetím místě!!

Před vyhlášením výsledků jsme se občerstvili /díky za klobásu, kluci../, dali si v cukrárně zákusek a užívali si krásného počasí. Po vyhlášení byla tombola, kde R. taky vyhrál - tombola byla super rychlá, závodníci si sami vybírali ceny, tak to odsýpalo. Při odjezdu se nám dostalo poděkování za účast na závodě a já dostala za focení super výslužku!! Ještě jednou děkuji!

Byl to asi nejlepší závod, který jsem fotila. Tady si mě hýčkali... Byla to taková domácí pohodová atmosféra. Možná k tomu přispělo i to supr počasí a okolí..
Takže shrnutí - Ríša - 15km závod v kopcích a terénu v čase 1:53 h - 3.místo v kategorii Muži dva.
Těšíme se na další ročník,který by měl být pravděpodobně 14.10.2017.

Lidka

1.10.2016 - BOBR CUP

Na Trnavském Kolíku  potkávám Lidku. Ta mne naprosto nenásilnou, ovšem nekompromisní metodou oznámila, že běžím štafetu jako náhradník na Bobr Cupu! Já??? Chvilku jsem se cukala, ale tak nějak kývla. Ještě nějakou dobu jsem se takticky snažila dohodit lepšího běžce, než jsem já. Neprošlo to! Tak nic, prostě se hecnu. Posledních 14 dní tréninku, odpočinku a psychické přípravy… a je to tu, BOBR CUP!

Atmosféra už cestou do Litovle, skvělá. Co taky jiného čekat, od této party? Předzávodní nervozita se mne tak úspěšně vyhýbá. Prostě super. V Litovli menší seznámení s tratí, lehké protáhnutí, zahřátí -ale ne moc, abych se zbytečně nevysílila. Patnáct kilometrů, je 15 km a to tak často neběhám!
Blíží se dvanáctá hodina. Jdu na startovní pole a rozhlížím se po běžcích, za koho bych se mohla zaháknout. Nikdo! Všichni vypadali nadupaně. Začíná nervozita... V ten moment už si jen říkám, abych nebyla úplně poslední a aby na mne dlouho nečekali. Výstřel a běh. Vidím první brod. Už konečně brzy zjistím, jak se běhá s vodou v botách. Po svahu opatrně dolů a šup do vody. Trošku to klouže, chytám balanc, ale voda je fajn. První brod překonán! Nebylo to tak zlé, jak jsem myslela.

Kousek asfaltu a už je tu druhý brod. Ten je už trošku hlubší. Nevadí, vždyť oschnu. Výběh nahoru už jako poslední běžec. To jsem nějak tušila právě na tom startu… Hlavně doběhnout!!!  Kolečko po zázemí závodu, pár skoků přes klády a výběh do divočiny. Běžci se mi pomalu vzdalují, ale něco mi stále dýchá na záda. Je to „sběrný cyklo-vůz“! Na něm pohodový pán se zásobou vody. Neštěstí - chybějící občerstvovačky - bylo zažehnáno. Sem tam něco prohodíme, tak mi trasa příjemně utíká. Od tohoto pána zásobena vodou, magnézkem a „karbošem“, si to běžím směr další brod. Hladina vody v brodu nižší, zato proud silnější. Dostávám instrukce, kde se v brodu držet a razím do vody. Údajně ta těžší část trasy, teprve přijde. Po tomto brodu už se trasa začala vlnit… Co „nešlo“ vyběhnout nebo seběhnout, jsem radši šla. Bezpečnost především a hlavně-doběhnout! Pán mi dělá super průvodce na trati. I když jsem to nikdy neběžela, věděla jsem předem přesně, co mne čeká. V takovém tandemu jsem dorazila až k závěrečnému brodu. Už bylo na čase se zase zchladit, když je takové horko. Vbíhám do vody při hlasitém povzbuzování. Tak luxusní funclub, jako měl náš tým, neměl nikdo! Výběh nahoru na břeh, kolečko kolem areálu, přeskoky přes klády a rychle předat kolík, Laďovi. Ten vyjíždí na trasu a já mám výborný pocit, že jsem už doběhla a štafetu předala. I když jako poslední běžec…. Alespoň motivace, zase víc trénovat běh. Po sprše jdu se vzorkem speciálního piva Bobr fandit týmu a užívat si atmosféru, už z pohledu diváka.

Když to shrnu, tak samotný závod i vše kolem, bylo super. Běžecká trasa vedla po příjemné trase, podél řeky Moravy a párkrát přes Moravu. Brody zlé nebyly, naopak to bylo příjemné osvěžení. Nevyhráli jsme závod, ale „Dali jsme to!!!“. Jsem vděčná, za tak skvělý zážitek!

Eva - hostující Slimáčice

Z pohledu cyklisty
Eva doběhla a přišla řada na mně. Odstartoval jsem a za mým ořem se jen zaprášílo. Přišlo totiž  na řadu  oraniště. Tělo  se zahřívalo a já vyrazil drtit první kilometry. Napřed rovina a louka, poté krásný voňavý les. Makal jsem, má snaha byla předjet co nejvíce  závodníků. Po pár  kilometrech se rovinka  změnila  v první  kopec,  ale  dařilo  se mi. Kochal jsem  se nádhernou  krajinou, pot  tekl po čele a já  se vlastně  radoval  z toho  že  mě  tým  Slimáků nominoval  jako  nejlepšího  býka do těchto závodů. Stále jsem drtil km a už  vidím  cyklistu, škrabal se přes první brod. Voda byla nadherně křišťálová a hlavně mě ovlažila. Dostal jsem sílu a letím dál, né jako Slimak ale jako borec. A už přejíždím další cyklisty, přímo letím. Stále se kocham lužními mi lesy, trať je technická stále nahoru a dolů, ale dá  se to.

Pomalinku se blížím k tomu nejkrásnějšímu brodu přes řeku asi 1 km před cílem. Diváků po trati moc nebylo, ale tady mne čekalo  nádherné překvapení. Celý veliký tým Slimáků fandil na břehu řeky. Nic mne v životě tak nepotěšilo jako parta kamarádů, kteří mi  přišli fandit, byl sem strašně moc rád. Sice si Lidka přála, abych si ve sjezdu rozbil držku a ona měla krásný záběr, tuhle radost  jsem  ji však neudělal. A zkušeně jsem ten brod přešel a mého mazlika v suchu  přenesl  na druhou  stranu, vrátil se do vody a pro mé kamarády  jsem  udělal trochu srandy. Rychlé  ovlažení ve vodě a honem do cíle, předat kolík  Ríšovi.

Vladimír

Z pohledu kajakáře
Již léta se s naším týmem marně snažíme prorazit na bednu  a poslední ročníky jsem dokonce nabyl dojmu, že vysněný cíl se v mlze ztrácí. Po loňském tradičním průměrném výsledku, jsem si řekl dost . Je třeba nabrat vítr do plachet. Srdce mi poskočilo, když jsem se dozveděl, že v letošním ročníku se bude vybírat tvář Bobra 2017. To je naše šance !! Bude jen třeba vyztužit tým na některých slabších postech, zvednout koeficient krásy, a tím i naše šance na úspěch. Jak se však zbavit starých spolubojovníků ? Holou pravdu,  že nejsou dostatečně krásní aby dostali nominaci by patrně neunesli a mohlo by to na nich zanechat celoživotní následky. Jako správný kapitán jsem rozhodl vzít odpovědnost plně na sebe. Pravda trochu se mi to vymklo …Jardovi se tímto omlouvám, s psiskem jsem měl dohodu, že se mu lehce zahryzne do lýtka, že skončí v nemocnici se zlomenou klíční kostí to opravdu nebylo v plánu… S Petrem byl trochu problém, k mé nelibosti chtěl nastoupit i se zlomeným žebrem, nakonec  ale pochopil, že by nás zbytečně hyzdil. Povedlo se !!!! Teď ještě najít manažera a zezadu tiše tahat za nitky aby snad neúspěch nepadl na moji hlavu . Výsledek byl oslňující. V centru mladá blondýna a na pravém křídle stříbrný krasavec. S tímto týmem můžeme směle pomýšlet na nejvyšší příčku. Jakou ale zvolit taktiku? Rozhodně se nemůžeme ztrácet někde uprostřed mezí obyčejnými a průměrnými. Je třeba jet sólo závod aby vynikla ze všech stran naše krásná těla. Měli jsme tedy jen dvě možnosti  - na hrotu nebo na chvostu . Na hrotu  - ano i to jsem zvažovali, naše upocené tváře s vypoulenýma očima a vyplazeným jazykem by se však na plakátech příliš nevyjímaly. Volba padla na chvost. A povedlo se na jedničku, celý závod nás pronásledoval zájem fotografů a jistě jsme již ozdobou mnoha soukromých archívů. A hádejte kteří kluci a holka budou příští rok shlížet z plakátů ….

Ríša

Z pohledu doprovodného teamu
Na Bobra jsem se letos těšil o to víc, že bylo slíbeno tričko jen pro finišery a že byla vyhlášena soutěž o tvář Bobra 2017, což zcela naplňuje moje krédo: „Není důležité vyhrát, ale vyfotit se.„
Detaily jako odřený kluzák vidlice nebo zlomené žebro jsem nejdřív neřešil, vždyť jsem s tím objel i Sudety. Pak jsem ale kvůli nemožnosti trénovat začal více chodit pod lípu ke Klimešům, a měl čas na přemýšlení.  A v blažených chvilkách opojení zlatavým mokem a podzimním sluncem jsem se rozhodl dát příležitost těm mladším, a dopřát jim zážitek z brodů a atmosféry tohoto závodu. S blížícím se termínem závodu a zlepšujícím se zdravotním stavem jsem sice laškoval s myšlenkou na aktivní účast, včas jsem ale prokoukl záměry našeho kapitána o obnovu štafety a ze strachu o život raději zůstal u plánu podporovat letošní zápolení ze zálohy. Vybaven akustickým arzenálem jsem spolu s dalšími Slimáky ve volných chvílích mezi popíjením piva a pojídáním klobásek a grilovaných žebírek sledoval snažení našich zástupců a dodával jim odvahu a sílu.   Všichni se snažili a všichni se drželi stanovené strategie a úspěšně dovezli kolík s číslem 63 až do cíle.
Bylo příjemné popíjet si pivečko a vidět všechny členy na brodech a důležitých místech v závodu, přesto jsem se ale cítil nesvůj, tak nějak to nebylo ono, chybělo mi to předstartovní napětí a závodní adrenalin.  Takže zapracuji na zdokonalení vzhledu a příští rok se opět budu ucházet o post bikera.
Keep bobring.

Kubrt

Fotogalerie zde

10.9.2016 - RALLY SUDETY - VŠECHNO BYLO JINAK

Doprovod mi tentokrát dělaly sestry Dáša a Lidka a „děti“ Michal a Radim, když Děda tvrdil, že letos nepojede. Když jsme dorazili k penzionu v Teplicích, pronesl jsem ze srandy při pohledu na twingo na parkovišti: “Děda už je tady.“ Druhý pohled a kontrola spz mně ale k velkému překvapení ujistily, že se opravdu jedná o Oranžového ďábla a jak jsme zjistili, Děda s Babičkou vyrazili do Adršpachu na tajňačku už ve čtvrtek.

Po ubytování jsme se vydali na tradiční páteční trénink. Nejdříve k Václavovi, toho jsem si dal asi třikrát, stejně jako Radim, pro kterého to coby sjezdaře bylo jako se dloubat v nose.

Pak přesun na Hvězdu. Hvězdu jsem v pátečním tréninku v roce 2014 několikrát sjel, pak ale propršela celá noc, a při závodu byla ze schodů jedna velká klouzačka. Letos jsem jel s odhodláním sjet ji i při závodu i vzhledem k předpovědi, která hlásila nádherné letní počasí. Ale všechno bylo jinak.

I přes opakovanou profesorskou ukázku od Radima jsem nedokázal vypnout v hlavě blok v kritickém místě a poslat to tam. Snad je to věkem, snad memento polámaných kostí mých kamarádů v letošní sezoně, prostě ne. Při jednom z mála pokusů jsem se rozhodl zastavit, bohužel až za bodem kde to ještě jde, a tak jsem nejprudší úsek sjel po zádech. Ale vypadalo to jen na odřený loket a koleno. Při dumání a odhodlávání se tu objevil i Ondra Fojtík, který schody seběhl se slovy, že tady se to nerozhoduje a i v roce kdy vyhrál, Hvězdu běžel (no jo, ale já nevyhraju, tak bych rád aspoň tu Hvězdu). Pak sem přijel Pavel Žák s dalšími a ten zas po krátké prohlídce schody několikrát sjel. Já už jsem odvahu nenašel a vydal jsem se dál po trati ke sjezdu prudkého travnatého břehu. Cestou mně začalo píchat v boku jako po sprintu, usoudil jsem, že jsem si asi skřípnul nějaký nerv a že se to rozchodí. Nálada nic moc, ale stále jsem doufal, že se během závodu rozjezdím na jiných technických úsecích a na Hvězdě se uvidí.

V sobotu je slibované teplo a jasno. Pár kilometrů na rozjetí, rozhýbal jsem otlučené koleno, bok ve standardní pozici nebolí, takže jdu na to: užít si moji nejoblíbenější trať. Stavím se do první poloviny koridoru a kupodivu se tu držím celé první stoupání (i když na vrcholu zjistím, že jedu s odemknutým tlumičem). Objíždíme Adršpašské skály a za Adršpachem asfaltový úsek, na kterém mně začínají předjíždět malé skupinky. K jedné se přidám, ale nechci se uvařit hned na začátku, tak je po chvíli opouštím a dál si jedu své tempo. Přesto že prvních třicet kilometrů je spíš na rozjetí a roztažení startovného pole, bez technických úseku a  s tělem moc nepracuji, začínám asi po dvaceti kilometrech znovu cítit píchání v boku, které se mně s větší či menší intenzitou drží až do cíle.  Po rozdělení tratí první větší stoupání na Pánovu věž, to ještě jakž takž dávám a sjíždíme k Václavovi. Za největším schodem ale neudržím ideální stopu na levém břehu a přední kolo mně sjíždí ne velký šutr, o který se zastaví nebo sjede (ještě musím prozkoumat video), zatímco tělo pokračuje v dopředném pohybu. Elegantním parakotoulem zpestřím divákům podívanou – stejně tu všichni čekají na krev. Naštěstí na kole není nic, co by bránilo pokračovat, tak naskočím a jedu dál. Na bufetu ve Slavném potkávám Jardu Remeše z OD Morava a kousek jedeme spolu. Přicházejí Vodní Zámky. Užívám si tento krásný dlouhý kamenitý sjezd. Na úplném konci ale beru zadním kolem jeden z kamenů a slyším mi dobře známé sssssssss. Naštěstí je tu skupinka doprovodu, která mi nabízí pomoc, a mimo zapůjčení velké pumpy mi kolo i nafouká, takže je oprava provedena rychle a bez velké námahy.  A znovu do kopce. Teď už se hodně trápím. V dlouhých stoupáních, která jindy celá jezdím, často slézám a pochoduju pěšky. Na bufet v Machově, kde mám další setkání s mým podpůrným týmem, přijíždím víc jak o půl hodiny později než obvykle. Doplním náhradní duši, namažu řetěz a „vyrážím“ dál. Za Machovem zase jeden z těch dlouhých kopců-dneska jsou ale nějak prudší. Myšlenky na Hvězdu jsem dávno pohřbil, a jen se snažím přesunout do cíle. Doplazím se až do Hlavňova, posvačím zdejší vyhlášené jednohubky, a stoupám k Hvězdě, kde už nejsou skoro žádní diváci mimo mého doprovodu. Pokorně slézám a pak sjíždím dál až k podjezdu silnice korytem potoka. Za podjezdem mám co dělat, abych se vůbec vyškrábal po kamenitém břehu, o pokusu o vyjetí nemůže být ani řeč.  Poslední kelímek koly, poslední gel a vydávám se na poslední úsek. Trpím, ale ostatní možná ještě víc, protože až do cíle už prakticky jenom předjíždím. Na všem se snažím vidět to pozitivní: ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že jsme v cíli jako dneska. I když to není ta radost plná nadšení, spíš jako když jdeš od zubaře, není to nic veselého, ale jsi rád, že to máš za sebou.

Užívám si aspoň pozávodní občerstvení. Nevadí mi výsledný čas nebo umístění, ale to, že jsem si letos Sudety nějak neužíval. Odpouštím si ale hned v neděli, kdy na důrazné doporučené mého podpůrného týmu navštěvuji úrazovou ambulanci, kde mi zjistili zlomené žebro.

Takové byly moje Sudety 2016 - trochu jiné, ale opět nezapomenutelné. Už se těším na Sudety 2017!
Kubrt

Fotogalerie zde
Výsledky zde

4.9.2016 - TRNAVSKÝ KOLÍK

I když mi to tak nepřipadalo, Trnavského kolíku jsem se zúčastnila jen třikrát – naposledy v roce 2013. A to už je pěkná doba. A proto byly mé pocity při příjezdu do Trnavy smíšené. Na jednu stranu jsem byla nadšená, že zase pojedu svůj oblíbený triatlon, na druhou stranu se objevilo mnoho nepříjemných otázek – Vlezu se ještě do plavek? Umím vůbec plavat? A kde jsou moje tretry na kolo?

Už jen sbalit se na tak všestranný závod bylo složité. Dvoje boty, dvoje brýle, kolo, plavecká čepice, plavky, přilba a hromada dalších věcí. To všechno krát dva – za mě a za Marťu. Ještě že máme tak velké auto.

Cesta proběhla vcelku klidně, zaregistrovali jsme se a pak si přivezli všechny cyklověci do ‚depa‘ v areálu místního hostince Na Rozcestí. Mamka a taťka kolem jedenácté vyrazili pěšky ke kilometr vzdálenému rybníku, já s bratrem počkala půl hodiny na autobus, který nás tam odvezl. Díky rodičům jsme měli ta nejlepší místa (hned u výlezu z rybníka), a tak jsme odtamtud ihned mohli vyzkoušet vodu, která byla – NAŠTĚSTÍ – velice teplá, tedy alespoň v porovnání s ročníky, které si pamatuju.

V poledne se do chladné vody vrhli všichni muži, a o pět minut později následoval zbytek startovního pole, tedy ženy, junioři, juniorky a děti a jejich doprovody. Člověk si myslí, že přeplavat takový malý rybníček není nic těžkého. Taky jsem si to myslela. Přešlo to. Už v polovině jsem nemohla popadnout dech, ne snad, že bych už nemohla, ale proto, že v tak zakalené vodě rychle ztratíte orientaci. Takže jsem se neustále musela zastavovat, abych se podívala, jestli náhodou neplavu na druhou stranu. Po vylezení z vody následovala chvíle dezorientace, mozek na nějakou dobu přestal fungovat, takže mi mamka musela pomoct obléct ponožky, kraťasy a dres. Marťa to měl jednodušší – vybral si plavání v dresu, takže akorát oblékl ponožky a boty a už běžel pryč. Zhruba polovinu běžecké trati jsem ho v dálce viděla jako oranžový flek, ale pak jsme se zase viděli v depu. On už odjížděl, zatímco já si teprve přezouvala tretry.

Patnáctikilometrová trať se nezdá nijak dlouhá, a z vlastních zkušeností vím, že ta v Trnavě nepatří k technicky náročným, jenže když se vám strašně špatně dýchá a tak rok jste netrénovali, i těch pitomých patnáct kilometrů je jako peklo. Celou cestu mě doprovázel Peťa, který ‚jen tak náhodou‘ jel kolem. Nutno ale říct, že jeho motivační hlášky mě přinutily makat naplno. Jen jedno varování – pokud s vámi někdy pojede jako doprovod, a hned po prvním kopci řekne: „Poď, teď už je to do cíle jenom z kopce!“, nevěřte mu ani slovo, nejspíš tu trať nikdy předtím neviděl. Nakonec jsem ale zdárně dorazila do cíle, a to i přesto, že těch kopců tam ještě bylo několik.

V cíli jsem se znovu setkala s Maťou, který dorazil asi pět nebo deset minut přede mnou. Jakmile jsme dosedli na trávník, přijela Lidka. Chtěla nás stihnout vyfotit v cíli, ale jelikož si (omylem) udělala drobnou odbočku na Troják, minula nás o několik minut. Naštěstí nás ale mohla vyfotit při odpočinkových aktivitách – pití, jezení guláše a zmrzliny a také (jupíííí) na stupních vítězů. Já i bratr jsme se umístili na druhém místě. Já sice ze tří a on z deseti, ale to nikoho nezajímá. Sice jsme oba doufali ve větší ceny, tak jako jsme byli zvyklí před třemi lety, ale kolíky máme, tak co. Doufejme, že příští rok zase vyjde počasí, že Marťa tentokrát vystoupá na nejvyšší stupínek a že já získám aspoň chleba za čtvrté místo v kategorii žen, do které se příští rok přesunuju.

Kája

Fotogalerie zde
Výseldky absolutně, juniorky a junioři

27.8.2016 - PŮLMARATON MORAVSKÝM KRASEM

Jak ten čas letí a je tu 27.srpen a náš oblíbený závod Moravským krasem. Letos se do závodu zapojil jako tradičně Ríša, Dan, já a Dáša která tajně doufala že bude na bedně v kat. starší ženy, a jako fotografka Lidka a hlavní zásobovač naše babička.

Závodu předcházel tvrdý trénik všech zučastněných. Dáša běhala každých 14 dnů 1x, já každy týden a Dan asi cekem5x. Tomu také odpovídalo naše umístění. Poctivě trénoval pouze Ríša a proto dopadl jak dopadl.

V sobotu ráno jsme všichni v dobré náladě a za krásného počasí dojeli do Blanska kde vládla bezva atmosféra a my se těšili kdy se konečně postavíme na start. Dan si dal ještě navíc před závodem běh městem kde doběhl jeko třetí. A konečně přišla ta chvíle  Start.

Dan běžel jako první (Slimák). Já s Dášou jsme se pokoušeli běžet, ale po první šedesátce (60metrů) nám začal docházet dech a tuhnout nohy, tak jsme zvolnili tempo a Dáša prohlásila ta bedna nebude. To jsem věděl už dávno .

Pak se nám začalo dařit a dokonce jsme předběhli i několik mladčích závodníku než su já i Dáša. Dan se nám stratil úplně a doběhli jsme ho až v cíli u klobáse. Dáša protla cílovou pásku těsně přede mnou a já těsně za ní. Ke konci mě chytla nějaká křeč tak jsem byl moc rád, že je konečně cíl.

Naše umístění: Dan na 82. místě ,Dáša na 91. místě a já na 92. místě z celkového počtu moc závodníků. Pevně věřím tomu, že když budem příští rok trénovat, tak bedna stejně nebude, ale  naše umístění bude o něco lepší.

Na hlavní závod nastoupil Ríša ale nedokončil vzhledem k jeho problému s kolenem. Prostě to přehnal s trénováním.

Pak následovala klobása, pivo ,dobrá nálada a spokojený návrat domu.

František

20.8.2016 - RUSAVSKÁ 50KA

Na tento pro nás kdysi hlavní závod se nás sešlo docela málo. Přesně řečeno, jel jsem jenom já. Některým však start překazily zdravotní potíže, takže je jejich neúčast docela pochopitelná.

Tentokrát jsem se rozhodl, že pojedu trasu A dlouhou 50 kilometrů, čehož jsem asi po 10 kilometrech litoval. Jelikož jsem chodil na brigádu, tak na docela dlouhou dobu zanedbal trénink a k tomu mně ještě hrozně bolely záda. Do karet mi nehrálo ani počasí. Sice bylo kolem 25 stupňů, ale zato bylo dusno, což mi vůbec nevyhovovalo. Výjezd na Klapinov byl ještě v pohodě, ovšem cesta na Tesák už tak jednoduchá nebyla. Myslel jsem, že si odpočinu alespoň na cestě kolem Čerňavy, což se z části povedlo. Sjezd do Rajnochovic byl příjemný, zvlášť když na konci byla občerstvovací stanice, kterou sem z nějakého důvodu přesunuli. Doplnil jsem si pití, vzal si dvě broskve a pokračoval dál, po mírném, ale dlouhém výjezdu na Troják. Po cestě jsem předjížděl pomalejší závodníky z trasy B. Z Trojáku mě čekal docela pěkný sjezd do Držkové, na kterém jsem se alespoň trochu protáhnul. Dojel jsem k druhé občerstvovačce, kde jsem se snažil psychicky připravit na kopec, který na Rusavské nejvíc nesnáším, protože se mi vždy zdá, že je nekonečný. Mým cílem pro tento ročník, bylo dojet do cíle v čase pod tři hodiny. Když jsem najížděl na hřeben nad Rusavou, zbývala mi necelá půl hodina. Snažil jsem se teda jet co nejrychleji. Problém byl Hrubá Malíková, kterou už tradičně tři roky chodím už od začátku. Tento rok jsem se ale setkal s něčím, co žádný rok předtím. A to že mi tak ztuhly nohy, že jsem měl pocit, jako bych už nemohl ani chodit. Můj cíl jsem si nakonec nesplnil, když po prudkém sjezdu, který jsem jel asi nejrychleji v životě, jsem dorazil do cíle v čase 3 hodiny a 3 minuty, což mě docela naštvalo. Zároveň jsem si ale o dvě minuty zlepšil čas z loňského roku.

Martin

Fotogalerie zde
Výsledky zde

6.8.2016 - HOSTÝNSKÁ 50KA

První srpnovou sobotu jsme vyrazili do Bystřice pod Hostýnem na již 4. ročník závodu horských kol. Oproti minulému roku, kdy jsme vytvořili linii slimáků přes celou cestu, nás bylo o hodně méně. Na startu jsme se sešli jen já, Lidka a Kubrt, který ji doprovázel. Podpůrný tým byl složený z Káji, Dana, mamky, pana a paní Tomečkových a Dáši. Taťka se nemohl zúčastnit, protože má stále zlomenou klíční kost. Start byl naplánován na 12:12 ale vyjelo se už 12:09. Na startu jsem si stoupnul skoro až nakonec. Hned po startu už jsem začal předjíždět ostatní. Ještě před výjezdem z Bystřice jsem předjel Lidku s Kubrtem. Petra Musila jsem potkal hned na začátku Slavkova. Tam jsem si začal povídat s nějakým bikerem, který znal Slimáky. Pochvíli v kopci jsem mu ale ujel.

I když večer před závodem hrozně pršelo, trať kolem Hostýna byla jen vlhká, místy nějaká menší kaluž. To mi ovšem nevadilo, ba naopak jsem z toho měl radost. Po výjezdu na Hostýn přišla ta lehčí část přes Klapinov, Holý vrch a Kyčeru, kde je to střídavě po rovině a do kopce. Po příjezdu na Troják jsem samozřejmě zastavil na občerstvovačce, kde jsem si nabral pití, napil se a vzal jsem si na cestu jednu musli tyčinku. Potom jsem pokračoval dál. Na Marušku jeli zároveň s námi tři auta, která nám cestu docela ztěžovala. Nahoře se ještě k tomu jedno začalo otáčet, takže chlap za mnou začal docela dost nahlas nadávat. Na trase po hřebenu se závod roztrhal, takže už jsme nejeli tak na husto jako při cestě ze Slavkova. Po cestě jsem viděl asi pět lidí pořád dokola. Před začátkem sjezdu do Rajnochovic jsem před sebe pustil dva cyklisty, protože jsem se bál, že je budu z kopce brzdit. Na občerstvovací stanici jsem snědl kus melounu a ani jsem si nenabíral pití, protože po cestě jsem toho ani moc nevypil a začal jsem pomalu stoupat na železnici, která byla po deštích doslova zavalená bahnem. Po cestě vzhůru jsem předjel asi deset lidí, což mi udělalo radost. Pomalu jsem se začal vracet k Bystřici. To už jsem předjížděl hromadu lidí, na kterých bylo už vidět, že toho mají plné zuby. A to už jsem se i já začal těšit do cíle. Přede mnou byl naštěstí už jen pět kilometrů dlouhý sjezd do Loukova, který jsem rychle zvládnul a po polní cestě jsem se řítil do cíle. Na konec mi ale pořadatelé přichystali malé překvapení, když v lese, kde byl vždy rovný sjezd, postavili slalom, kde jsem měl co dělat abych nevyjel ze stopy. To už jsem byl ale jen dvě sta metrů před koncem, do kterého jsem přijel v čase 2:48:20, který byl taťkou zhodnocen jako dobrý.

Martin

Kompletní fotogalerie zde
Výsledky zde

25.6.2016 - OBR DRÁSAL

9.7.2016 - SALZKAMMERGUT TROPHY

Video ze zákulisí závodu

9.7.2016 - ROZERVAL JSEM HAZKU A POKOŘIL SALZKU

Když jsem po loňském nedokončení Salzky tvrdil, že to bylo naposledy, trvalo mi asi 24 hodin, než vyprchaly negativní emoce a já začal uvažovat o odvetě. Přípravu jsem pojal rozsáhle. Míša laškovala  s myšlenkou, že když následný pobyt v bikepraku (který se pak nekonal), nebude pod stanem, ale aspoň v karavanu, pojede s námi. Tak jsem se po více jak dvaceti letech zapsal do autoškoly a rozšířil si oprávnění o skupinu BE. Taky cyklistická příprava probíhala hladce a před letošním závodem jsem měl o tisíc km víc než loni. Hlavně jsem byl ale připraven psychicky, tedy v tom smyslu, že jsem znal trať a věděl co od ní čekat nebo nečekat. Poslední faktor, který mohl ovlivnit závod a který jsem nemohl ovlivnit já, bylo počasí, a tak nezbývalo než doufat.

Michal odjel po Drásalovi pracovat do Anglie a Radim sám v bikeparku jezdit nechtěl, tak jsme se rozhodli zkrátit pobyt v Rakousku jen na vlastní závod. Takže ve čtvrtek podle původního plánu vyzvedávám karavan, naložím doprovodný team, tedy Míšu a Radima a před polednem vyrážíme. Nejhorší je cesta do Brna, než si zvyknu, jak se s tím jede. Ale i pak to vyžaduje zvýšenou pozornost, takže i s obědem a dalšími přestávkami dojíždíme do Bad Goisernu kolem půl osmé. Zakotvíme v provizorním kempu na fotbalovém hřišti a já jsem rád, jak jsem to naplánoval, tzn. že si můžu zítra odpočinout, protože si neumím přestavit po té cestě jet ráno závod. Po vyspání do růžova (já do osmi hodin, někteří do oběda) se vydávám na průjezd posledních 15ti km trasy, které jsem loni nestihl. Do Gossau jedu po cestě a zpátky po trati. Je tu jeden malý kopeček, a smajlík s číslem 10km do cíle. Tak tebe bych ještě jednou rád viděl, říkám si, nejlépe zítra („vidíš Radime, to se každýmu líbí“).  Cestou se rovnou stavím na technickou přejímku kola a po obědě jdeme na procházku do městečka, na prezentaci a prohlídku stánků, dáme si těstoviny na pasta party, zmrzlinu a spát.

Den D (nebo den S). Poprvé se probudím před půl třetí a po chvíli slyším klapot deště. Pak ještě usnu a po hlavním budíčku po půl čtvrté slyším během přípravy snídaně další déšť. Ale i ten skončí, a když jdeme o půl páté na start, neprší a je dokonce teplo. Většina lidí má krátký dres, já přes něj mám ještě dlouhý a zvažuji o sundání, ale vrcholky hor zahalené v mracích mi říkají, že se bude možná hodit. Za mnou vidím Vesany, kteří doprovázejí svého zástupce, po chvilce přijdou povzbudit i mně a v 5:00 startujeme. Je fakt teplo, i když občas zaprší, na prvním kopci jsem cca ve stejnou dobu jako loni. Letos ty panoramata nejsou tak veselé, protože je černo, ale to mi moc nevadí. Pak sjezd, výjezd na druhý kopec, sjezd přes římsu známou z fotek a sjezdík. Po dešti jsou sjezdy z hladkých bílých kamenů extra kluzké, ale o to náročnější a tím pádem mnohem zajímavější než loni, tam kde byla hlína je bahýnko a tak to mám rád. Sjezd z římsy je lesem, kousek po asfaltu a znovu do lesa. Nájezd je trochu kamenitý, všichni tu slézají, ale loni jsem to jel, takže jedu i teď. Pak přichází úsek, kde jsem loni seknul plášť. Letos ?–letos se ozve rachot od zadního kola. Rychle zastavuji- vypadá to na klacek v kole. Ale není – zjišťuji pokřivenou přehazku, pak zjistím, že není jen ohlá, ale vnitřní díl ramínka je zlomený. Uvědomím si, že v kamenitém úseku vedla stopa mezi dva šutry, a já slyšel lehké cinknutí. Asi jsem trefil hazkou jeden kámen a lehce ji přihnul k výpletu.  Naštěstí mám asi jen 6  km k AP (asistenční bod), ke kterému je necelý km sjezdu a zbytek po rovině. Ještě zavolám Míši, ať mi na AP vezmou druhou přehazku a opatrně jedu dál. Na AP, který je současně prvním Check Pointem rychle demontuji  hazku, mezitím přijde doprovod, tak namontuji novou (při pozávodním servisu zjistím, že jsem udělal školáckou chybu a řetěz navlékl pod – místo nad- příčnou vzpěrou mezi rolnami, takže jsem se 180 km lehce přibrzďoval a vyfrézoval do vzpěry řetězem drážku). Výměna trvá asi 15 minut, ale valím dál. Snažím se v hlavě vypnout režim „ Měls defekt, musíš to dohnat“ a přepnout do normálního modu „ Jeď si svoje tempo“. Ale i tak pořád předjíždím, ve třetím i čtvrtém kopci se mi jede hrozně dobře. A to i přesto, nebo proto ?, že prší hustý zahradnický déšť, ale naštěstí není zima ani ve sjezdech. Pátý a šestý kopec. Nohy lehce tuhnou, ale pořád se jede hodně dobře. Přichází známé úseky, krásný sjezdík po sjezdovce, zvlášť teď, po dešti, průjezd kolem hotelu, kde jsme bydleli loni, sjezd nad roklí (nic pro nás se závratěmi), znovu na římse. V kritickém úseku volím raději horší stopu po šutrech a to už se sjíždíme s nějakou krátkou trasou. Jsou to hlavně slečinky v barevných nátělníčkách. Je snadné je poznat, protože jsou absolutně čistí a voňaví (na rozdíl od nás z Extremestrecke). Jdeme na sedmý kopec a mě bere křeč ze slabin až ke kolenu. Takže další magnesko a jdu na lehčí převody a snažím se víc pít. Pak „ dojíždím“ jednoho BORCE z té krátké, který má jen jednu nohu. Ale z druhé nemá ani stehno, takže fakt všechno tahá jednou nohou. A já ho skoro nemůžu dohnat. V ten moment si uvědomíš, kdo tu zaslouží opravdový respekt a že nějaká křeč je vlastně sranda.  A jakoby to ta křeč slyšela, je pryč. Už neprší, je lehce zataženo, občas slunko vyleze, je 21 stupňů – vloni tu bylo o deset víc. Na druhém průjezdu Bad Goisernem a tedy druhým setkáním s mým doprovodem mám asi 1h15min rezervu na limit (loni to bylo 30min) a tak pomalu začínám doufat v dokončení. Odpočinek kolem Halstatského jezera a bufet, který jsem loni odbyl jedním soustem, protože jsem si neuvědomil, že následuje stoupání na Salzberg. Letos se chci hodně posilnit, ale už nejsem schopen toho moc pozřít, takže zase jen kousek sýra a salámu a jedu dál. Za bufetem se mně nějaký rakušák ptá, jaký chci mít čas. Když řeknu, že chci jen dojet, pokýve, že on taky a že by to mělo klapnout.

Salzberg: minule jsem vyjel asi 4 části traverzu. Dodatečně jsem zjistil, že jich je celkem 11 a hlavně že v těch nejvyšších se fotí. Takže úkol zní jasně: zůstat v sedle!  Vyjedu skoro 5 úseků, konec pátého jdu pěšky. Pak ale zase nasednu a jedu dál. To se ale přede mně dostal borec, který jede asi taky jen pro fotku, protože po nájezdu do úseku 10 a po fotografování zastaví a tím pádem musím i já (posléze zjistím, že moje fotka z tohoto úseku NENÍ!!). Ale je fakt, že desítka je dost prudká a nerovná, takže větší část tlačím. Pak ale zas nasednu a vyjedu i poslední úsek i polovinu louky nad horní stanicí lanovky. Zbytek louky i následný asfaltový krpál, Vesany nazvaný jako PRASOMORDA jdu pěšky. U hotelu, kde moderátor čte jména všech závodníků je opět Kotel, který mně vyfotí, povzbudí a zeptá se, jestli něco nepotřebuju. Je hodně příjemné takhle někoho nečekaně potkat.  Shodneme se, že letos by to mohlo klapnout, ale pořád mám před sebou ještě 60km a dva vysoké kopce. A ten předposlední asi bolí nejvíc. Po sjezdu ze Salzbergu dojedu k CP, kde jsem loni byl 17:15-  Letos 16:25. Loni a podle propozic i letos je limit 17:45, ale cedulka v místě hlásá 17:20, no asi bude pár lidí nepříjemně  překvapeno.  Já jsem nepříjemně překvapen z předposledního kopce. Letos jsem pod kraťase vzal ještě spodky s druhou vložkou, a tak je zadek jako v peřině, fakt nevím, že jedu na kole skoro 12 hodin. Ale možná o to víc si uvědomuji tuhnutí nohou (které asi loni přehlušila bolest zadku), nejsem schopný jíst, takže před každým kopcem vcucnu gel a  ruce bolí z táhlých sjezdů. Ale dostanu se nahoru, sjed ke Gossausse, kolem jezera, asfaltová cesta kde mi tacháč ukazuje 74km/h a jdeme na poslední kopec. Jak jsem do sedmého kopce předjížděl, tak tady už jsou pozice ustálené. Neustále se míjíme asi 8 – 10 borců. Chvilku jdeš pěšky a tak tě předjedou, abys je vzápětí předjel ty, když zas oni pochodují. Sjíždím ke Gossau. Ano, tam kde jsem loni prorážel krupobití a ten pocit beznaděje, když právě vypršel limit poslední kontroly. Letos mám hodinu náskok. Když si to uvědomím, dostaví se nepopsatelný pocit, asi něco  jako drásalovský vjezd do podzámky krát 10. Do očí se hrnou slzy a já VÍM, že dneska to dám !! I kdybych měl těch 15km jet po ráfku nebo utíkat s kolem na zádech.  Průjezd checkpointem v Gossau je skoro jako průjezd cílem, na bufetu nestavím, jen vezmu podávanou plechovku Redbullu do kapsy (ať apoň něco dovezu dětem z výletu) a jedu dál. Už mně nic nebolí, ani znavené nohy, ani ruce vyklepané z táhlých sjezdů. Dokonce se vyjasnilo, takže je pořád teplo a asi je to podobná symbolika jako loňská bouřka při nepodařeném konci.

Vjíždím na náměstíčko. I když asi největší dávku endorfinů jsem dostal v posledním sjezdu, je to nádherný pocit. Zvednutá ruka a řev:“ JE TO TAM“. Popsat se to ale nedá, to prostě musí člověk prožít. Je to droga. A dříve nebo později budeš chtít další dávku.

Kubrt.

2.7.2016 VINAŘSKÁ 50 ANEB "SUCHÝM CHLEBEM SE NEOPIJEŠ"

Blížil se 2.červenec a s ním závod Vinařská padesátka. Trochu nám nastaly komplikace už v pátek, kdy Ríša zjistil, že mu chybí šroub na lyžiny, takže jsme neměli jak dovézt kola. Zachránil nás Kubrt, kterému tímto děkuji, slíbil naložení jednoho kola-druhé jsme dali do kufru.

Tentokrát byla předpokládaná účast Slimáků menší než minulé ročníky,ale nedá se nic dělat. V pátek podvečer nám přijela popřát "hodně štěstí" Gabčaa závodila s námi alespoň "na dálku".

Přišel den D, teda spíš V. Ráno zvoní budík trochu dřív než obvykle,což mi- jakožto "sově" moc energie do závodu nepřidá.Výhoda brzkého startu je ale velká,hlavně co se týče vysokých poledních a odpoledních teplot.Nejtěžší úkol celého závodu tak bylo vzbudit Dana,který jel jako doprovodný tým spolu s babičkou a Dášou. Do závodu jsme byli přihlášení já,děda,Ríša a jako "doprovodné vozidlo" Kubrt,který si vzal na kolo i kameru.Původně se počítalo i s Danem,ale jelikož byl bez tréninku,tak si jen vyzvedl jídlo a tašku a asi mu to tak vyhovovalo víc.A v tom horku nemohl udělat líp.

Na start závodu jsme se postavili těsně před startem,abychom nedostali úpal ještě než vyjedem. Slunko už hezky hřálo.

Po odstartování jsme se pomalu šourali tratí.Jako každý rok byla nejprve ucpávka,což někteří komentovali slovy,že takové tempo jim vyhovuje. Já s Ríšou jsme stáli trošku víc vepředu než děda s Kubrtem.Takže jsme na trať vyjeli krapátek dřív. Říkala jsem si,že alespoň ten první okruh by mě dojet nemuseli,ať nejsem alespoň chvilku poslední .Celou dobu jsem kontrolovala zpětné zrcátko na svém kole,jestli v něm neuvidím oranžovou tečku.A držela se borce přede mnou,který jel asi tak mým tempem a měl červený dres s velkým písmenem L....po pár kilometrech mi tento borec nějak začal ujíždět,nevím čím to... Nicméně jsem si řekla,že si holt najdu jiný dres,kterého se budu "držet".Hlavně nepřepálit začátek! (což jsem si říkala až do cíle).

Po vyjetí ze Šatova už slyším známé hlasy a známá slova: "Neflákej se,dupej,dupej,pusť ty brzdy".Ano - Kubrt s dědou už mě dojeli a rovnou předjeli. Větší motivace ke šlapání pro mě ale byla Kubrtova zaplá kamerka.To jsem nemohla šlapat pomalu,jak by to vypadalo?

Při projíždění slunečnicového pole s krásnou vyhlídkou jsem měla velké nutkání zastavit a vytáhnout ten foťáček,co jsem měla vzadu v dresu. Ale s Kubrtem za zádama jsem si to netroufla.Ale mrzí mě to doteď.To by byla fotka!

Občas to na polňačkách dost práší,ale je i pár kaluží.Takže povrch asi akorát.

Při dojezdu na první občerstvovačku už jsem z dálky slyšela hudbu.Tentokrát byla slíbená muzika na obou občerstvovačkách.To mají málokde!  Děda mě překvapil slovy -pojďme se s nimi vyfotit a jedem.Nicméně jsem chtěla počkat,až "chlapci" začnou zase hrát,aby fotka vypadala jako s muzikanty. Ale děda nechtěl ztrácet čas,takže jsme zase ujížděli dál.

Uvítala bych víc fanoušků po trati s hadicí s vodou...v tom horku by to bylo super.Dokonce ani nej fanoušci /bohužel nevím,jak se ta obec jmenovala/,kteří povzbuzovali jak o závod , neměli tentokrát kropič,jako loňský rok.

Při dojezdu k další občerstvovačce děda hlásí,že už nemůže. Což mě dost překvapuje,ale v tom horku a při jeho tempu se vůbec nedivím.Asi si neříkal mou kouzelnou větu "hlavně nepřepálit začátek".Na občerstvovačce jsou stylově oblečení muzikanti a hrají typicky moravskou hudbu.Napřed se s nimi vyfotíme,pak si je chci ještě nahrát na video,aby byla i zvuková stopa. Děda ale prohlašuje,jestli tam budu do půlnoci, což teda beru jako signál,že "už stačilo a musíme jet".A jak tam bylo dobře! Voda,pofukoval vítr,hrála muzika a nemusela jsem šlapat...ale nedá se.Děda si asi už odpočinul a chce dál...a nebo už spěchá,aby to měl za sebou?

Kubrt zjišťuje,že už nemá místo na kartě v kameře,takže už se nemusím přemáhat a můžu šlapat i pomalu a do kopce slézt z kola.Což jsem ale udělala jen dvakrát za závod.Teda aspoň myslím.

Pendloval s kamerou pořád mezi mnou a dědou,takže to bylo fajn,že se nesoustředil jen na buzeraci mé osoby.Tentokrát má pochvalu za vzorné chování - na rozdíl od Hostýnské 50ky.Dokonce se se mnou cestou i bavil!!!

Posledních pár kilometrů zvyšuji tempo, vidina studeného pití na hřišti je více než lákavá.Po projetí cílem se dostavuje ten správný pocit "mám to za sebou".Vybíráme kartu z Kubrtové kamery a odnáším organizátorům,jelikož chtěli záznamy pro případné použití do vysílání ČT.Cestou zpátky potkávám herce M.Táborského,tak využiji situaci a hned se s ním vyfotím.

Pak hurá na guláš a štrůdl.Na hřišti najdu "oranžový flek" a dáme se do jídla a pití.Fronty žádné,ani na víno.Letos bylo i růžové. Babička nás pobavila svou větou "Pak že se suchým chlebem neopiješ"-držíc v jedné ruce suchý chleba a v druhé ruce kelímek s vínem.

V tombole jsme jako vždy nic nevyhráli,počkám si na Hostýnskou. U vyhlášení výsledků vidíme,že závodili i  Fojtíci. To je asi poprvé,co  tam vidíme někoho "z našeho konce".

Počkáme na konec vyhlašování a tradiční vyhození molitanových koleček do vzduchu,které letos měly hezké barvy,ale bohužel málo "vyhazovačů".Pak ještě jdeme na nevyzvednuté klobásky,necháme si je "zabalit",večer doma se budou hodit.A odcházíme ze slunkem vyhřátého hřiště k autu.Naštěstí se začíná mračit,tak cesta domů nebude tak horká.Bohužel nás potká uzavírka dálnice skrze hromadnou nehodu.Takže domů dorážíme o 45minut později.

Doma hurá do sprchy,smít ze sebe prach.Myslela jsem si,jak jsem opálená,ale po umytí byla bohužel  půlka opálení pryč.

Dojezdy Slimáků do cíle- Ríša 2:28h, já 3:13h, děda 3:15h. Doufám,že příští rok se zvedne zase účast.Po shlédnutí mých fotek na FB (muzika na občerstvovačkách,vínko,atd) se zvyšuje zájem z mého okolí o tento závod.Takže děláme takovou osvětu. Lidka

Lidka

Ftogalerie zde

25.6.2016 DRÁSAL 2016 - BOŽÍ PEKLO

Tak jsme se dočkali jednoho z hlavních vrcholů sezony: Drásala. Letos se změněnou trasou.  Drásala jsem si byl po zveřejnění změn několikrát projet, a musím říct, že všechny úpravy byly jen a jen k lepšímu a že se mi moc líbily. Nakonec jsem se na start postavil sám, samozřejmě na Obra, Marťa s Kájou se zapojili coby regulovčíci na Rusavě, po trase mně doprovázel Michal s Babičkou a Dědou. Na start přišel i zraněný Marek s Gábinou, Dáša a holky ze spinu.

Konečně jsme o půl šesté vyrazili, přes 170 obrů. Předpověď slibovala tropy, a tentokrát se Dagmar Honsová nemýlila. Už ráno byl pařák a tak ze mě kapalo už cestou na Lysinu. V půlce tohoto stoupání jsem dojel Martina Koplíka z Vesanů i tandem věčně zlatých Slavíků, a to mně nakoplo tak, že jsem nedbal předsevzetí o nepřepáleném začátku a dupal svižným tempem (rozuměj svižným pro slimáka). 170 lidí na startu má tu obrovskou výhodu, že se pole rozptýlí a tak už sjezd z Lysiny si můžeš užít bez toho, že by tě někdo blokoval. To samé ve sjezdu z Hostýna a už se „řítím“ na Tesák. Na prvním bufetu zastavuju a tankuju, sice mně předjede Kotel i Slavíci, ale já tuším, že dneska to bude chtít hodně a hodně zálivky.  Cestou ke Kelčáku sice začínám v nohách trochu cítit ostřejší tempo ale taky to, že se mi dneska jede dobře. Nicméně ve stoupání na Jehelník raději sesednu a protáhnu svaly a pošetřím síly i dech a nepokouším se o výjezd, a to i přes to, že je tu parta fandičů v čele s Jirkou a hlasitě povzbuzují. Ve sjezdu z Kelčáku předjíždím jednoho závodníka, volím nevyjetou stopu a zadním kolem beru velký šutr a už tuším, co bude následovat. Tanec zadní části kola. Po zastavení vidím flek od tmelu na běhounu. Pustím do kola jednu bombičku a plný tlak začne foukat tmel jak z rány na běhounu tak z druhé u ráfku. Po chvilce se sykot zastaví, zkouším jet, ale po pár metrech únik tlaku pokračuje. Vteřinové rozhodování, zda volit opravu knoty, které jsem dnes nezapomněl. Nakonec ale volím duši, tu rychle nahodím, napustím jednou bombičkou (kupodivu dosáhnu optimálního tlaku, takže ani nemusím dofukovat) a uháním do Rajnochovic. Tam si od doprovodu doplním zásobu bombiček i duší a pokračuji.

Na Jarcovou se letos nesjíždí kolem Jarcovké Gule, ale i nový úsek je zajímavý a zábavný sjezdík, takže trasa letos – samé plusy. V 9 hodin začínám stoupat na Prženské paseky a teploměr mi ukazuje 31°C. Trochu jsem se obával, že se na hřebenu mezi Lázy a Trojákem potkám s čelem 115ky. Zatím tu nejsou a nebýt defektu, asi bych to i stihnul, ale u Čečetkova mně předjíždí první dva. Zahlásí se „Pravá“ a po předjetí ještě poděkují, takže pohoda, pak mně u Bludného vezme ještě trojice divočáků. Za bufetem na Trojáku, kde pokračuji rovně do druhého kola a ostatní odbočují vlevo, od pořadatele, který 115kám hlásí jejich pořadí, zjišťuji, že mně jich předjelo 11, z toho většina když jsem se občerstvoval.

Znovu na Kelčáku a tentokrát trochu opatrněji ve sjezdu. Asi si na Salzku nechám duše: jak tam mám tmel, tak na to moc hřeším a nehlídám se. Druhé kolo se vrací jen na Kelčák a z Lázů už jedeme rovnou na Troják. Plánuji, že se zeptám doprovodu, jak daleko přede mnou jsou tandemáci, ale kupodivu je na bufetu dojedu. Takže zase voda, voda, ionťák, voda. Napít, polít, napít. Kousek melounu a hurá na nový úsek. Po horolezeckém výstupu na Humenec a kousku hřebenového singlu sjezdík do Hošťálkové, krátká stojka u kamenolomu a pak nenápadně stoupáme krásným úsekem k bikeareně Semetín. Tam volím červený trail, který je ze všech zdejších nejhezčí a nejplynulejší, a nerušeně sjíždím, až na dva borce, které ale potkám v takovém hluchém místě před nájezdem na dřevěné skoky, takže je v klidu předjedu. Na bufetu u kempu se osvěžím a začínáme se vracet zpět k Holešovu. Asfaltový výjezd na Baťkouvou, ale i následný úsek do Lukova, a vlastně až do cíle, ale už dává pěkně zabrat. Nohy by jely, ale to horko; Srdce buší a blbě se dýchá. Ve stoupání 37°C. Na hřebenu naštěstí fouká, naneštěstí v protisměru, ale aspoň zde teplota klesla na 35 stupňů a v lese dokonce na pouhých 33. Mnohé stojáčky, které bych běžně jel, raději jdu, i proto abych rozehnal neustále nastupující křeče.  Občas mám pocit, že je mi zima a vlastně si uvědomuju, že se mi to počasí líbí. Právě proto, že je extrémní a dává závodu další level obtížnosti.

 Tak se pomalu přibližuji k cíli. Před odbočkou na sjezd do Držkové volám na dva borce, kteří chtěli pokračovat rovně. Takže se vrátí a drží se ve sjezdu za mnou, a to i potom, co předjedu několik pomalých. Musím k tomu volit opět horší stopu, ale ten sjezd si chci užít. Však se mi tak od jednoho z těch dvou dostane na Držkové pochvaly, že jsem první slimák, který jel ve sjezdu rychle, že to dneska všichni brzdí, ale já že to tam pěkně posílal.  Pak se odpojí, takže mu ani nestihnu říct:“ A co teprve kdybych si vyčistil brýle a něco viděl.“

Nakonec se dostanu na poslední hřebenovku pod Ondřejovskem a vím, že už nějak dojedu. Ve sjezdu k rozcestí Pod Javorčím leží biker, ale už je u něj asi 6 dalších, tak jen zpomalím, jestli něco nepotřebují a pokračuji. U Žop potkám záchranářskou čtyřkolku, která pro něj jede.

Při vjezdu do podzámky mozek už tradičně pustí do krevního oběhu zvýšenou dávku endorfinů a dostavuje se pocit obrovské úlevy a uspokojení. Tady známé „ Já su tak šťastné“ člověk vnímá úúplně jinak. Čas 11h14min znamená předpovídané navýšení díky změnám trasy. Sice jsem v půlce doufal, že bych si mohl sáhnout i na loňský čas, ale nakonec jsem vzhledem k defektu a hlavně počasí spokojený. A mohlo to být i horší: v neděli při mytí kola zjišťuju, že lanko od přehazovačky bylo prasklé a drželo jen na polovině vláken.

Ještě jednou velký dík mému doprovodu, protože v tom vedru to musel být i pro ně velký záhul, stejně jako pro všechny pořadatele a pomocníky. A taky dík organizátorům za změny trasy. Jen tak dál, opět se Drásal stává Drásalem.

 PS: Výrazným zpomalením v poslední třetině, jsem se vlastně pěkně vyjel, takže mně v neděli ani nijak výrazně nebolely nohy.

Kubrt

21-22.5.2016 WISLA

Předposlední květnový víkend se konalo další kolo MSDH Cupu, tentokrát poprvé v Polsku.

Jelikož se polská Wisla nacházi asi 20 minut od hranic, na závod jsme vyjeli v sobotu ráno. Již od rána bylo pěkné horko, takže jsme jeli s pocitem, že konečně bude teplo a sucho. A také bylo. Areál Stožek se nachází ještě pár kilometrů za malým městečkem Wisla, kde to přes víkend velmi žilo. Rychle jsem se s bratrem zaregistroval a šli jsme si projít trať pěšky. Trať byla rychlá, zábavná, plno kamenů, kořenů a skoků. Najezdili jsme asi 10 jízd. Víc nebylo potřeba, trať byla docela krátká. Navíc jsme byli dosti unavení po vydatném obědu, pro který nám Kubrt připravil hamburgery. Takže jsme opět vše sbalili do auta a sjeli zpět do Wisly, kde jsmě měli ubytování. Pokoj byl krásný, čistá koupelna, vše pěkně připravené a tak jsme se po večeři zmohli jen na natáhnutí se do postele. Více sil měl ale Kubrt, který musel jít objevovat krásy polského piva sám.

V neděli jsme posnídali v hotelu, kde byly připravené bohaté švédské stoly. Poté jsme se nachystali a odjeli zpět na Stožek. Trať jsme si asi ještě třikrát projeli v předzávodním tréninku. Zatím jsem si pořád nepředstavoval žádné závěry, jak by mohl závod dopadnout, protože Radim zrovna přechodil nějaké nachlazení nebo chřipku, takže jsem cítil šanci zase vyhrát. V semifinále jsme se jen tzv. houpali. Bohužel pro mě se brácha houpal rychleji. Doufal jsem, že když ve finále tajně zaberu, třeba se mi to podaří. Jenže jsem to přehnal, v jedné prudší pasáži jsem se neudržel na trati a sjel jsem pod pásku mimo trať. Tím jsem si čas udělal ještě horší než v semifinále a tak bratrovi nedělalo velký problém mě opět porazit. Celkové výsledky si už ani nepamatuji, protože pro mě přestávají být důležité a začínám mít pouze jeden cíl – Radima. Tak snad se mi to ještě tento rok podaří.

Michal
PS: Marně zkouším udělat video, kde by byly souběžně vedle sebe jízdy moje a bratrova, zatím se mi nepodařilo to udělat legální cestou. Tak snad přes víkend.

Kompletní fotogalerie zde

30.4.2016 ROHÁLOVSKÁ 50KA

Opět jsme se dočkali naší oblíbené rohálovky, která se letos nesla v duchu Jamese Bonda díky sedmému ročníku. Do závodu jsme se aktivně zapojili já, Marek a Laďa. Z vrtulníku nás v roli oficiálního fotografa sledovala Lidka a v zázemí to jistili Děda, Babička, Dáša a Dan, na finále přijela Gábina přepravu zajišťoval Michal.

I přes nepříznivou předpověď si Vesani zajistili opět luxusní počasí, a tak jsem spolu s Markem vyrazil po svých. V Prusinovicích krátká teamová porada a určení strategie, a už se stavíme na start.  Dostal jsem číslo do prvního sektoru a tak mám malý náskok. Nicméně v prvním okruhu mě dojíždí Jarda, s kterým občas trénujeme, a po průjezdu Rohálovem a odbočení na louku mě předjíždí i Marek. „Končím“ volám, samozřejmě v legraci a valíme to vyschlou tratí. Při páteční přípravě kola jsem si zavzdušnil zadní brzdu a pak mi došel olej, takže jsem si vyrobil takové ABS. Při zmáčknutí páčky až na grip zadní kolo sice přibržďuje, ale nezablokuje se. No co, „Kdo brzdí - prohrává“, a tak mi to nevadí, jen v úvodní tlačenici si musím dávat větší pozor a držet si trochu rozestup, abych to případně dobrzdil předkem.

S Jardou se občas předjíždíme a pak jede přede mnou, ale pořád na dohled a dělí nás tak 5-6 závodníků. V dlouhém sjezdu před Kozrálem ale jeden z těchto mezičlánků padá, a tak u něj ještě s kolegou z PUNK teamu zastavujeme a odtáhneme na bok. Letec je chvíli trochu otřesený, pak ale konstatuje, že bude schopný dostat se k blízké občerstvovačce, a tak pokračujeme dále. Na zmíněném bufetu si zastavím a nechám doplnit bidon, protože už jsem se smířil s tím, že Jardu nedojedu. Dál tak jedu v dobré psychické pohodě a možná i  proto se podaří to  v co jsem nevěřil. Při dosažení vrcholu (kopce) na Želkově přece jen vidím známý dres. Jardu předjedu a dokonce si vedení udržím až do cíle. Zajímavý brod přes Rusavu, poslední kilometry přes Tučapy, průjezd kravínem s fandícími krávami a fotící Lidkou a jsem v cíli.  Po chvilce dojede i Marek a za nedlouho Laďa a tak si může odpočinout i podpůrný tým a všichni si užíváme zdejší tradičně skvělou atmosféru. Díky Vesanům a obdiv všem Bondům, kteří to v letním počasí dali v saku.

Kubrt

Fotogalerie dospělí
Fotogalerie děti
Výsledky teamů

23-24.4.2016 1. KOLO MSDH CUP KOUTY

Tak nám začal i letošní ročník MSDH Cupu, tentokrát nezvykle v Koutech nad Desnou. V pátek jsme se sbalili, a vyrazili s mírnými obavami o počasí, jehož předpověď slibovala ochlazení a sníh, což neznělo dobře hlavně ve spojení s tím, že Radim byl celý týden doma a léčil se z nachlazení.

Sobota ale začala dobře, bylo zataženo a chladno, ale nepršelo a nefoukalo, takže celkem příjemně. Kluci se po snídani vydali na registraci a vyjeli si lanovkou na pěší obhlídku trati. Já jsem jim zatím připravil kola, nachystal se na jízdu a čekal, až se vrátí. Po té co se vydali na řádný trénink, vyrazil jsem i já kolem přehrad nahoru a jelikož jsem měl zimáka, tedy neodpružené kolo, dolů jsem jel částečně po cyklotrase a částečně po Uhlířské cestě, tedy modrém nejlehčím trailu  bikeparku.  Po pozdním obědě kluci pokračovali v tréninku a já se vydal na druhý okruh, i když začínalo mrholit.  V nejhorším se otočím a vrátím. Naštěstí se ale intenzita srážek nezvýšila, a tak jsem v klidu dojel i druhé kolo.

Pohled z okna v neděli ráno odhalil, že horní půlka kopce je bílá, a záběry v televizních Panoramatech ukázaly na vrcholu -3°C a souvislou sněhovou pokrývku. Tak si kluci jeli vyzkoušet ještě před závodem nové podmínky. Michal se vrátil na chalupu po jedné jízdě s tím, že Radim jel ještě na jednu. Ten se však ani po ukončení tréninku nevracel, a když nahoru vyjížděla čtyřkolka záchranářů, začínal jsem mít obavy. Za chvilku už ale Michal hlídkující u okna hlásí:“ Už jde, urval přehazku“.  Bohužel se ukázalo, že náhradní přehazovačka, kterou vždy vozíme, na svém místě v bedně náhradních dílů nebyla.  Nejdříve jsem ji demontoval ze zimáku, z té však nešlo sundat ramínko, abych mohl udělat záměnu, a jelikož čas kvapil a semifinálová jízda se blížila, udělali jsme provizorní opatření, tedy zkrácení řetězu a z kola byl tzv. singlespeed, tedy jednorychlostní kolo. Servisování nebo přezouvání kol bylo opravdu aprílové, protože chvilku bylo skoro jasno a do toho přišla chumelenice. Chybějící přehazovačka resp. napínák ovšem způsobili výrazné omezení pružení zadní stavby a tak čas semifinále měl Radim 4 vteřiny před šest minut, byť většina ostatních se pohybovala mezi 5 až 6 minutami. Michal byl ještě o skoro půl minuty pomalejší, což ale bylo způsobeno prochladnutím a zhoršeným dýcháním, a tak ihned po semifinálovce šel do sprchy s tím, že končí a finále už nepojede. Tak jsme aspoň použili jeho přehazovačku, i když se Radimovi podařilo mezitím zajistit jinou. Čas finálové jízdy 5:29 a 47. místo v kategorii Hobby z více než stovky jezdců byl tak nakonec uspokojivý a v konečném součtu i pozitivní výsledek trochu divokého závodního víkendu. Příště už snad za lepších teplotních i zdravotních podmínek, tentokrát to bude v polské Wisle 21.-22. května.

Kubrt

16.4.2016 CHŘIBSKÁ 50KA

Po několika letech jsem se rozhodl se opět zúčastnit Chřibské 50ky. Vedly mně k tomu hlavně změna trati, kterou jsem sice v době přihlášení ještě důkladně neznal, a hlavně zázemí na kroměřížském výstavišti, které mám přímo před domem. Jako dojet do cíle, jít se domů osprchovat a pak na jídlo a tombolu, to se často nestává.

14 dní před závodem jsem si jel ještě nevyznačenou trať projet, a bylo jasné, že změna byla jen k lepšímu. Není sice nijak technicky náročná a nejsou zde prudká stoupání, ale je opravdu s minimem asfaltu, hodně svážnic, polních cest, koňostezek a hlavně závěrečný bonbonek v podobě trailů na Hvězdě. Při průjezdu byla trať totálně vyschlá a tak jsem doufal, že před závodem trochu – trochu víc zaprší.

V týdnu před závodem sice pršelo, ale jak ukázal páteční průjezd Hvězdy, trať byla skoro suchá.  V sobotu se dostavilo luxusní počasí, a tak po krátkém rozjetí na silničce jsem se hodil do krátkého a vyrazil na výstaviště, tentokrát dokonce v doprovodu Míši (rodu ženského). Fandit přijel i Děda s Babičkou, Dášou, Lidkou, Danem a Ríšou. Užívali si krásného a bohatě zásobeného zázemí a slunečného počasí. Na start jsem se postavil s Jardou a Kubou, tedy s kolegy ze sobotních tréninků a spinu, a čekal na 11 hodinu. První kilometry měly být spanilá jízda přes město, tak jsem se rozjel hodně zvolna, abych vzápětí hodně přidal, protože pole jelo hodně svižně. Samozřejmě se to vzápětí opět sjelo a průjezd městem byl asi největší adrenalin z celého závodu, protože tempo bylo ve vlnách, kdy se začalo zrychlovat a vzápětí se prudce brzdilo, když byla silnice zúžena ostrůvkem nebo stojícím autem. Vždy jsem za sebou slyšel pískot gum a doufal, že mně někdo nesestřelí. To se nestalo. Takové štěstí ale neměl Radimův kolega z Miko cycles. Za přejezdem v Kotojedech se opět hodně zpomalilo, protože jsme objížděli několik borců, kteří leželi na zemi nebo se belhali ke krajnici. Když mi Radim večer ukazoval fotku roztrhaného dresu svého kolegy, kterého se nesmyslně snažil předjet nějaký „závodník“ v době, kdy se jelo ještě za zaváděcím autem, byl jsem rád, že jsem se k tomu nenachomýtl.  A pak už se jelo. V Těšňovicích jsme sjeli z asfaltu a uháněli po tvrdé trati, celou dobu velmi svižným tempem. Na občerstvovačkách jsem ani nezastavoval a snažil se držet maximální tempo těsně pod hranicí křečí. Když jsem přijel k Hvězdě, divil jsem se, jak mám skvělý čas. Ale průjezd Hvězdy ještě pár minut zabral, takže to v cíli zas taková sláva nebyla, ale zase zdejší singly rozhodně stály za to a určitě jsou významným oživením na trase.

I když jsem s výsledkem moc spokojený nebyl (přece jen mi víc sedí delší vytrvalostní trasy), skvěle jsem si s ostatními užil pozávodní posezení a občerstvení. A už se těším na další.

Kubrt

Fotogalerie zde

VRCHAŘSKÁ KORUNA VALAŠSKA 2016

Po roce je tady opět VKV. Dobrý nápad party lidí, kteří se věnují cyklistice tak jako my všichni - hlavně pro radost. Pravidla jsou jednoduchá: V časovém úseku od 2.4.2016 do 30.11.2016 zdolat na kole předepsaných 20 vrcholů, vyfotit se na nich a kompletní fotogalerii zaslat organizátorům.

Celý nápad je vlastně o poznávání nových míst. O umístění většině z nás ani nejde. Pro letošní ročních organizátoři vytipovali několik zcela nových vrcholů.

Seznam letošních vrcholů:

Bílý kříž - Sulov
Doubrava
Filka
Hrad Starý Jičín
Huštýn
Kelčský Javorník
Lázy
Malý Javorník
Medůvka
Mikolinův vrch
Miloňová
Pardus
Pustevny
Ratibořský Grúň
Santov
Soláň
Vartovna
Vařákovy paseky
Velký(Veřovický) Javorník
Vršatec

Kompletní propozice jsou ke shlédnutí na stránkách organizátorů.
 

19.3.2016 - WBS BUČOVICE

Je to tady! Sjezdová sekce odstartovala sezonu 2016 prvním závodem seriálu WBS, a to v lesoparku města Bučovice, které je nedaleko Brna. Jelikož trať je velmi krátká a nijak náročná, nevadilo nám, že jsme se na trénink nedostali v pátek. V sobotu jsme jeli hned na začátek tréninků, takže nám stačilo pár jízd pro připomenutí. Trať byla totožná jako minulý rok.
Počasí se drželo na hraně, mírné 3 stupně a „pršo-sněžo“ se však nedalo ani trochu srovnat s pátečním sluníčkem a 17ti stupni. Ale trať zůstala suchá, takže pořád rychlá.
Jeli se 4 rychlostní zkoušky na 2 tratích. Jelikož tratě byly krátké – v průměru se jedna jela kolem 30 vteřin – každá chybička ovlivňovala už tak malé rozestupy mezi jezdci.
Radim mi úspěšně nakládal vteřinu v každé rychlostní zkoušce. Startoval jsem do poslední RZ, a když jsem v cíli viděl čas nijak výborný, začal jsem se smiřovat s tím, že mě pojel hned v prvním závodě. Bratr startoval asi 10 minut po mně, a tak jsem ho čekal v prostoru cíle.
A ukázalo se, jak málo stačí ke zkáze. Hned po startu nabral pedálem obrubník, otočil se o 180° a vyletěl z tratě. Ikdyž se hned dostal zpět na trať, dojel se ztrátou asi 9ti vteřin, což mělo jasný výsledek.
Vyhrál jsem a pojel jsem Radima v prvním letošním závodě.
Bohužel video nebude, protože jsem zapomněl kartu do kamery doma v počítači. To do příště napravím a doufám, že to nebyla moje poslední výhra v tomto roce.
Michal

Fotogalerie zde

20.2.2016 - TURNAJ BIKOVÝCH TEAMŮ V BOWLINGU

Letos se konal již druhý ročník tohoto klání. Před turnajem Petr Musil, jakožto organizátor, zajistil představení dalšího ročníku VKV(Vrchařské koruny Valašska) jejími organizátory. Následovala poutavá přednáška Svati Božáka o závodu RAAM - cyklistického závodu 3000 mil napříč Amerikou. Svaťa nám ukázal, kam až sahají lidské možnosti. Stálo to opravdu za to. 
Potom už jsme si zahráli bowling. Zase jsme sice nevyhráli, ale poslední jsme nebyli. V průběhu bowlingu nám Vesani představili nový trailer k letošní Rohálovské padesátce. Jako vždy se jim hodně povedl. Dnes bude video ke shlédnutí na stránkách Vesanů. 
Marek

Fotogalerie zde